Tři plus jedna

Každý mladý člověk má své sny, které si hýčká a doufá v jejich naplnění. Ten můj měl konkrétní podobu – 3 plus 1 v paneláku. Přízemní touha pro osmnáctiletou dívku? Snad, jenže pro mne byt představoval zhmotnění milionů maličkostí – ušák, ve kterém sedí muž a čte noviny, natřepané polštáře na sedací soupravě, holčičky v šatech posetých malými růžičkami hrající si s panenkami, hrnec na sporáku s teplou večeří, velká ebenová knihovna plná tlustých románů, cibulový čajový servis. Můj svět, kam nikdo nemůže. Budu tam mít vše, co miluji, co mi dělá v životě potěšení.

Upnula jsem se na tu představu absolutně, až nezdravě. Musela jsem takový byt získat. Musela! Za každou cenu. Ale jak? Učila jsem se poslední rok na kadeřnici, žila v garsonce pouze s matkou (otec umřel před pěti lety na infarkt), se kterou jsme neměly moc vřelé vztahy (i když se vážně snažila, jen to prostě nedokázala). Zkusit se domluvit s některou z holek? Ale tak nic neušetřím, když budu platit nájem, v práci zas tak moc nevydělávám.



Stejně jsem o žádném vhodném kamrlíku nevěděla. Kvartýr vám stejně jen tak nepřidělili ti papaláši nahoře, když jste mezi nimi neměli známé. Takže jsem si dál snila o prošívaném přehozu na postel a poličce plné keramických slonů s nosem nahoru a čekala na první příležitost, jenž mi dovolí byt nějak získat. Protože já věděla, že svého cíle dosáhnu. Prostě věděla.

Nakonec se ukázalo, že to nebude tak složité. Do kadeřnického učiliště jednou přišel takový nenápadný chlápek v umaštěných montérkách, odhadovaly jsme ho s kolegyněmi tak na plus mínus třicet, vypadal trochu jako ňouma. Narůstající pivní bříško, silnější ruce samý mozol (ukázalo se, že je to automechanik). Málomluvný, ani hezký ani ošklivý. Nejvýstižnější by bylo říct mdlý. Prostě typ sejde z očí, sejde z mysli. Jakmile zmizí z vašeho zorného pole, zapomenete na jeho existenci, jeho jméno, a jeho podobu?, tak to by bylo fakt obtížný si ji třeba za hodinu zkusit vybavit.

Jenže! Přestože nebyl ukecanej, pronesl jednu větu, která rozhodla o tom, že pro mne přestal být neviditelný a stal se předmětem, na který jsem se zaměřila (ano předmětem, tak jsem ho vnímala, stydím se). Stříhala jsem ho, tedy lehce zkrátila ofinu, aby mu nepadala do čela, on těch vlasů ke všem jeho nedostatkům na hlavě zrovna taky moc neměl (do pěti let bude plešatý úplně, těžko se s tím bude smiřovat) a jak ho tak střihám, tak si nezávazně povídáme, prostě klasický rozhovor, jaké se při těchto záležitostech mezi cizími lidmi vedou, aby utekl čas a nebylo trapné ticho. 

Vyprávěl nadšeně o nějaké opravě nějakého úžasného fára, co teď v dílně mají (to mi šlo druhým uchem hned ven, snaživě jsem se ale usmívala), a pak řekl, ani nevím jak na to v řeči přišlo, že dostane od podniku, kam teď nastoupil, byt až se ožení, to jen tak zmínil, pak se vrátil ke karburátorům a pístům, nebo o čem to mlel. To už jsem ale nevnímala vůbec, protože se mi v hlavě rozblikala červená kontrolka – to je ono! Najít si chlapa, co má byt (nebo reálnou naději na jeho získání) – proč mne to nenapadlo dřív? Tak prosté řešení, a já tu přemýšlím pomalu o vyloupení banky, abych získala prachy. A ono stačí ulovit chlapa!, taky tě to káčo pitomá mohlo napadnout dřív.

A proč ne hned tohohle? Podívala jsem se na něj pozorněji do zrcadla, když jsem mu ometala ramena. Vypadá neškodně, takový domácí pecivál. Chtěla bych ho mít doma napořád vedle svých krajkových deček a keramických váz? Vypadá jako hloupé tele s vyvalenýma očima. K chlubení není, holky mi ho závidět tedy rozhodně nebudou, ale zase si ho budu moci doma snadno vycvičit, za ženskýma určitě taky běhat nebude.

Stačilo mi pět minut a měla jsem v duchu sepsaný seznam pro a proti. Rozhodla jsem se, jdu do toho. Vmanévrovat ho k pozvání na schůzku nebylo obtížné, stačilo pár vět s vhodně umístěnými háčky – a rybička se chytila. Správná ženská tohle dovede, máme to asi vrozené, nebo kde se to v nás bere? Nevím, každopádně už za tři dny jsme šli do kina. Jestli se dobře pamatuju, hráli Slunce, seno, jahody. Chodil na to každý. Šli jsme s proudem, takže i my se usadili do sedaček před plátno s Troškovou komedií. Jen nevybočovat, pamatujete, jak to chodilo.

Klaplo to. Svoji rybku s bytem jsem už nepustila. Petr nebyl špatný člověk, naopak byl až moc hodný, takový můj malý naivka. Za tři měsíce už jsem byla těhotná, jaké to překvapení!, leda tak pro Petra, ale byl šťastný, co mu taky chudákovi jiného zbývalo. Dítě chtěl, jen se bál co tomu řeknou lidi, takhle před svatbou. Tak jsme se brali honem, honem - a byt byl můj! Cíl dosažen, mise splněna. Teď miláčku pracuj, ať si sem můžeme nakoupit všechno to, co chci. Od gramofonu po sadu flanelových ručníků. Jen opravuj autíčka, neboj se umazat trošku víc od oleje, vezmi ten melouch u sousedů, vždyť víkendy máš volný, jen pracuj, pracuj, penízky nos!

Byla jsem posedlá zařizováním, sháněním, stála fronty, zařizovala výměny pod pultem za něco jiného. Musela jsem mít byteček jako klícku. Úplně jsem zapomněla si vychutnávat těhotenství. Probíhalo bez problémů a jedná se o normální stav, tak jsem to neřešila. To není jako dneska, kdy se z toho dělá záležitost velevýznamná, až se z ženy v požehnaném stavu stává něco extra ultra super plus, co by se snad jen při ostřejším slově rozsypalo jako skleněná tabulka. Dřív ženská porodila a za dva dny zase pracovala na poli, tak jaképak štráchy s tím.

Po devíti měsících se mi narodil Petr. Petr mladší. Protestovala jsem, nechtěla jsem stejné jméno, vždyť se to bude plést, nebude se vědět, na koho se zrovna mluví, ale bylo to poprvé, co si Petr prosadil svou.

Do Péťových pěti let bylo všechno perfektní. Tak samozřejmě, že ne úplně, únava, hádky, dětské nemoci, neutřený prach, připálený oběd, šarvátky s tchýní, občasný nedostatek peněz, nedorozumění, nevyluxovaný koberec – jenže to je obyčejný život, takže je člověk ve skrytu duše vlastně šťastný, nebo alespoň spokojený s tím, co má.

Přišla revoluce. Doba nečekaných možností, doba nekonečných příležitostí. Doba, která křičela – nebuď hloupej, přiživ se na mne přece i ty! Petr tohle volání vyslyšel. Rozhodl se zařídit si vlastní autodílnu, dělat na sebe, mít lidi pod sebou. Překvapil mě tím. Stal se z něj pan podnikatel. Líbilo se mi to, podporovala jsem ho, poprvé po letech společného života jsem na něj byla pyšná.

Byl šikovnej a pracovitej. Lidi ho znali, s opravami začali chodit za ním. Byznys se rozjel po pomalejším startu dobře. Připouštím, že i já jsem na krátkou chvíli uvažovala, že bych si zřídila kadeřnický salón, ale pak jsme se dohodli, že se raději budu doma starat o dítě a domácnost. Petr pomalu začal vydělávat opravdu vysoké částky, v obchodech byl výběr, jezdili jsme pro náhradní díly do Německa, mohla jsem nakupovat do bytu, co jsem chtěla, nádhera!!!

Druhé dítě, které jsme před převratem ještě plánovali, jsme nyní odsunuli do pozadí – času dost, teď budeme vychutnávat, co nám doba nabízí a ne se zakopat doma mezi plenami. Večírky přetékající šampaňským, naplňující naše útroby delikatesními jednohubkami s nivou a jinými vybranými pochutinami, dovolené u moře. Spousta nových úžasných přátel, kteří dohodili Petrovým firmám kšefty. Ano, firmám! Klasický efekt nabalování sněhové koule. Tu přišel s nějakou využitelnou informací do dílny jeden, tu onen, tu třetí – a Petr se nedal dlouho přemlouvat, založil jedno eseróčko, pak druhé, bůhví, co bylo předmětem jejich podnikání. To prý není důležité, hlavní je točit tam peníze. Tak jo, souhlasila jsem, hlavně, že je zlatíčko nosíš domů, pro malého a pro mne, a že je jich dost.

Nyní obchody přetékaly zbožím, mohla jsem si pořídit vše, vše po čem mé srdíčko zatoužilo, jen jednu věc jsem nechtěla – barák. Petr to navrhl, že každý staví, že bychom jako tedy mohli taky, navíc je to dobrá investice. Ale já nechtěla, milovala jsem náš byt. Nebyl dokonalý, ale byl můj vysněný, a nechtěla jsem jinam, ne, cokoliv, ale z bytu se nehnu. Manžel byl překvapen, že já, nových serepetiček lačnící, nechci dům, ale jen s povzdechem zakroutil hlavou a nenaléhal. Snad si to nechtěl připustit, ale sám byl zvyklý na své pohodlí.

Z Petra se stal úplně jiný člověk, ale to ta doba, vynesla na povrch v lidech skyté stránky jejich nátur. Z mlčícího nekňuby jsem doma měla pana byznysmena, který řídil lidi. Byla to příjemná změna, nestěžovala jsem si. Proč bych to taky dělala, prase rochnící si v žitě taky nekvičí na protest, že se mu to nelíbí.

Peťulka už chodil do základní školy. A v té době k nám začaly pomaloučku polehoučku přicházet první problémy. Roky absolutní nekontroly byly pryč, úřady se začaly pídit, a Petr začal mít problémy. Najednou chtěl každý splácet úvěry a půjčky, úřady se probudily ze zimního spánku a kontrolovaly každou fakturu.

Manžel začal chodit domů podrážděný, mrzutý, bylo vidět, že má starosti. Starosti, s kterými si neumí poradit. Byl frustrovaný, párkrát přišel v podroušeném stavu, řval na mne. Byla jsem v klidu, protože jsem věděla, že se z toho vyspí a bude zase dobře. Přesto to příjemné nebylo. Ptala jsem se ho, proč mu nepomůžou večírkoví kamarádi, takoví kámoši to byli, tak ať se teď v nouzi ukážou. No, to se tedy ukázali, všichni přivírali oči, nezvedali telefony, prostě nás odstřihli, šmik. Přestala chodit pozvání na rauty, slavnostní otevírání galerií i obyčejné večeře. No a co, ať si trhnou, my je nepotřebujem!

Chvíli trvalo, než mi to došlo. Řítili jsme se do průšvihu, do pořádně velkého, rostl jako když houba nasává vodu, stačí jen trochu zatřást a vybuchne, tak moc je nacucaná. Moje rodina byla v ohrožení. Co udělám? Petr byl paša, když vše jelo po namazaných kolečkách, ale jakmile se objevily trable, stal se z něho opět ňouma. Snad bude lepší se do toho zapojit, než přijdeme o všechno. A to tedy ne! To nedopustím. Vykasat rukávy a do bojových pozic. Dluhy se poplatí, auto se prodá, uskromníme se, vše se zvládne. Nejsme nějaké padavky, abychom se vás milánkové báli!

Jak jsem zakrátko zjistila, byla jsem naivní, i ve svém věku. Samozřejmě, že to tak snadné nebylo. Peněz po nás chtělo čím dál více lidí a čím dál ostřeji to dávali najevo. Najednou se dostavil strach. Jenže tentokrát ne o blbej majetek, ale o život. Začaly chodit výhružné anonymní dopisy, ze kterých se mi dělalo ouzko.

Kluka jsem poslala ke tchýni, ať se o něj postará, já nastoupila do zaměstnání, muž prodal vše co mohl, firmy dal do konkurzního řízení. Byl to těžkej rok plný odříkání, nutnosti zatnout zuby a utáhnout opasky, ale zvládli jsme to. Ani se mi nechce takhle zpětně věřit, že jsme to ustáli. Snad nás to s manželem i sblížilo, dá-li se to tak říct, já jsem začala být asi pokornější. Zkrotla jsem.

Ale znáte to, život člověku nedopřeje dlouhého oddechu, brzy se objeví nové problémy. V tomto případě s Petrem, Petrem mladším. Začal každou chvíli marodit, jednu chřipku vystřídala druhá angína a pak pro změnu opět chřipka. Když se to takhle během dvou let pravidelně opakovalo, dostala jsem strach, že to není jen tak, že za tím může být něco vážnějšího. Vydupala jsem u obvoďáka nejrůznější vyšetření, začala kolečka po nemocnicích.

Všude nám tvrdili, že je to jenom oslabená imunita, že je náchylnější k nemocem, jinak, že je v pořádku, že se to časem samo upraví. Pro tentokrát měli lékaři kupodivu pravdu, nastal obrat a nemoci už se neobjevovaly tak často. Přesto tohle období mělo na Petrův život velký dopad, jak často chyběl ve škole, začal nestíhat učivu, a to dost silně, v devítce už byl pomalu na propadnutí. Musel jít do učení, na střední školu to nebylo, bohužel. Obor jsme nechali na něm, nakonec zvolil truhláře, práci se dřevem měl rád.

Přechod ze základky do nového prostředí, mezi jiné mladé lidi nezvládal moc dobře. Nebo možná tak nějak normálně, puberťácky. Ale pro mne to byly týdny nervů – pořád mu zakazovat a přikazovat. V deset ať jsi doma, udělej si úkoly, oprav si tu čtyřku z matiky, nekuř, neflákej se, taky by jsi jednou mohl umejt nádobí bez toho aniž bych ti to musela říkat. Vážně mne to unavovalo. Práce, doma poklidit, navařit, a ještě se muset rozčilovat. Petr ten jenom mlčel, nezapojoval se. Tedy ne, že bych čekala něco jiného, doba jeho aktivnosti byla provždy vyčerpána.

Otěhotněla jsem. Byl to pro mne šok, nečekala jsem to, neplánovala to, a najednou nevěděla, co dělat. Kdysi jsem přece druhé dítě chtěla, mít tak malou holčičku, které bych česala vlásky. Ale nejsem na to už stará? Vždyť jsem pořád unavená, nic nestíhám. Zvládnu znovu bezesné noci, vyvařování lahví, růst zoubků? Bude ti pomalu čtyřicet a ty nevíš, co chceš? To je snad poprvé, vždycky jsi přece měla jasno.

Co na to Petr? Nic, neřekla jsem mu to. Jeho názor jsem znala. Jeho by ani nenapadlo uvažovat o něčem jiném než, že prostě to dítě přivedeme na svět. Bral věci, jak přicházely, jiná řešení nehledal. Vážně jsem se teď divila, že v devadesátých byl tak jiný, že ho vlna euforie vynesla mezi podnikatele, a pak zase rychle spláchla zpět k zemi. Ale co, ještě že byl pracovitej. Neměla jsem se s ním nikdy špatně, to spíš on se mnou a mými nároky, tak proč si pořád stěžuju…No dobrá, to teď neřeš. Co to dítě? Ano nebo ne?

Rozhodovala jsem se do poslední možné chvíle, a pořád si nebyla jistá, ale nakonec jsem šla na přerušení. Dodnes si nejsem jistá, že jsem udělala správně, ale stalo se, a tak to je.

Dál roky prosvištěly kolem nás bez nějakých výraznějších událostí, kromě úmrtí tchána se nic zásadního nepřihodilo. Petr se vyučil, pracuje ve fabrice na výrobu nábytku, opracovává tam desky, rutina osmi stejných pohybů pořád dokola, začíná si stěžovat na bolest zad, ale baví ho to. Alespoň, že tak. Jinak už si žije vlastní život, chodí s děvčaty, a jinak nevím, co dělá. Nesvěřuje se.

My s mužem vedle sebe jdeme malými krůčky vstříc stáří, no minimálně ve středním věku už jsme. Co to povídám, vždyť Petr už bude slavit šedesátku. Já už od života nic nechci, jen, aby mne nebolely tolik nohy, přežít v práci, doma zregenerovat, a druhý den znovu. Upadla jsem do letargie.

A teď si přijde tenhle dopis, co všechno mění. Úřednická obálka s pruhem, že se bude sídliště bourat. Bude tu nové obchodní centrum, jak jinak, vždyť těma hnusnýma krabicemi zastaví celou republiku. Jen tak, oni si napíšou pár vět, vyťukají je, vytisknou a rozešlou. A mne se kvůli nim pomalu zastaví srdce. Vážně se o mne pokoušel infarkt. Po skoro třiceti letech budu muset opustit byt, ty stěny, které s námi všechno prožily. Zanechat tu otlučenou omítku v kuchyni od hrnce, který jsem ve vzteku po muži hodila; flek na koberci od pudingu přikrytý květináčem; skleněný lustr v dětském pokoji polepený letadýlky, která mlaďoch vyráběl, když mu bylo osm. Můj život se odehrával tady, na těchle pár metrech čtverečních, moje léta zde jsou nasáklá do zdí, je to důkaz, jak jsme žili. Že jsme vůbec žili. A teď to srovnají se zemí. Nic nezůstane.

Můj malý svět se mi hroutí, nic není trvalé. Budu žít jinde, kluk od nás odejde, do svého. Možná to tak má být, abych si uvědomila, že jsem lpěla na něčem, co nebylo tak důležité. To důležité, ty dva mužské, kteří se mnou v tom prostoru dýchali stejný vzduch jsem brala přiznejme si to často jen jako inventář, a taky tak s nimi jednala. Museli být jak ze škatulky, nažehlení, bez skvrn, ale jejich nálady, pocity mne moc nezajímali. Vlastně holka můžeš být ráda, že to s tebou vydrželi, viď?

Je to tak, nejsem nejlepší ženská pro život, ale tak na druhou stanu, znám horší. Pocity smutku ze ztráty bytu jsou, ale chápu, že o ty metry čtvereční už nejde. Nakonec když to vezmu hezky kolem a kolem tak mi daly to nejlepší co mohly – mého muže, bez nich bych si ho nevšimla, mihnul by se mým životem jen jako jeden z tisíce zákazníků, kterého jsem ostříhala, a bylo by. Zajímalo by mne jaký by v takovém případě byl můj život. Jiný? Zcela určitě. Lepší? To nikdo neví.

Takže bytečku můj loučím se s tebou, odcházím do nového prostoru, který teprve musím zabydlet a prožít tam dny a týdny a měsíce, bude to jiné než tady, ale když už to musí být, tak proč k tomu nepřistupovat jako k šanci, impuls ke změně, něco neplánovaného, co může přinést něco hezkého. Takže díky za vše a sbohem a šáteček, však víš, co chci říct, bulet kvůli tobě přece nebudu, říkala jsem, že nebudu!

Já vám asi stárnu a hloupnu, ale fakt mám pocit, že jsem ten svůj život neprožila zatím úplně marně, sice obyčejně, jako většina lidí, ale prožila. Však právě těchle tři plus jedna vám o tom mohlo vyprávět.