Setkání na rynku

- Jitko! Ahoj.

ne, tohle ne, prosím, dneska ne.

- Ahoj, Pavle.

proč mne to překvapuje, vždyť jsem podvědomě věděla, že k tomu dojde.

- Čau, kdepak se tady Jíťo bereš?

Potkali jsme se, uprostřed návsi, stojíme před obchodem. Sámoškou, jsme na vesnici.

- Ále, přijela jsem za babičkou, na návštěvu.

- Jasný, to mi taky mohlo dojít. Jak se má? Už jsem ji dlouho neviděl, prý byla v nemocnici.

- Byla, ale už je doma, špatně chodí, tak moc nevychází. Proto ji jdu nakoupit.

- Pozdravuj ji ode mne.

- Budu.

Ticho.

Dlouhé ticho.

Dlouhé tíživé ticho.

Kdo ho prolomí?

- Jitko, a co ty teď děláš? Kde vůbec žiješ? Jsme se neviděli fakt snad šest let.

- Letí to děsně, ale šest let? To už jsme vážně tak staří?

- No, už to tak vypadá.  směje se. ale proč, co je na tom veselého? mne to připadá spíš k pláči.

.....

- Neodpověděla jsi mi, co děláš.

- Promiň, u mne je to pořád stejné. Stejná práce, stejný byt, stejní přátelé. Asi i já jsem stejná.  je to pravda? sama nevím

- No, asi ti to svědčí, protože ti to moc sluší.

- Díky, ale víš, že si na tyhle povinné lichotky nepotrpím.

- Ale já to myslím upřímně.

pokus se o úsměv, alespoň náznak, zkus to!

Všichni na nás koukají. Traktoristi, co si přišli pro svačinu. Dědci opření o pult a lemtající pivo. Upocené ženské s dětmi v náručí. I ty prodavačky natahují krky. Vesnice.

- Raději mi, Pavle, řekni co je nového u tebe. hlavně ať nemusím mluvit o sobě.

- Jó Jitko, jestli jsi se nezměnila ty, tak já úplně. Nová práce, nový dům - představ si, já si vzal hypotéku!. A hlavně oženil jsem se, mám dítě, a druhé na cestě. Prostě se ze mne stal taťulda.

- Já věděla, že to s tebou jednou takhle dopadne. že skončíš jako všichni ostatní...

úsměv, vynucený, ale snažím se, tak snad vypadá opravdově

- No jo, životu neutečeš. chacha, smích, ale takový zvláštní, připadá mi neupřímný, proč se tak pořád směje?

- Vzal sis...? ne, nedovedu to jméno vyslovit

......

......

- Né, kdepak, moje žena je Magdaléna, poznali jsme se před čtyřmi léty v práci.

- Aha. proč se mi ulevilo? není jedno koho si vzal? copak to něco pro mne mění?

......

mám ještě něco dodat? mám ještě něco říct?
ale co?

......

- Promiň, ale musím nakoupit a vrátit se. Jsem tu opravdu jen na skok.

- Jasný, však já taky musím běžet, už teď mám zpoždění. jak jinak, by mne překvapilo, kdyby řekl, že nepospíchá, jasný, už chce mít tuhle nepříjemnost za sebou.

...... 
ještě mu to vyčítej, jako kdyby ty ne

......

- Ale rád jsem tě viděl. 

podá mi ruku?

- Já tebe taky Pavle, měj se hezky. A gratuluju k dětem.

podáme si aspoň ruku?

čtyři roky vztahu, teď jsme jako cizí, možná kdybychom se rozešli jinak, kdyby mne nepodvedl s tou....

Bába Jeřábková u plotu, raději si položila tašku na zem, natahuje ucho, ani nepředstírá, že nás neposlouchá. Sousedovic Jiřina se prostě zastavila vedle nás a jako si hraje s mobilem.

Tady jsou otrlí, nějaké soukromí neřeší.
Odvykla jsem.

- Díky a ahoj.

tak ani dotek ne, raději si hraje s klíčky od auta

- Ahoj.

to bylo tedy setkání, smutné, prázdné, pár dutých slov, až z toho člověku mrazí

vážně jsme spolu prožili několik let?

Odchází ke svému fiatu, já vcházím do krámu. Život na ulici se dává do pohybu, lidé se jako na povel rozcházejí, musí doma povyprávět o tom, jak se potkala ta Jitka, víš ta, co je v Praze s naším Pavlíkem Matuškovým.

Krátké setkání po šesti letech. Vypadal pořád si podobně, jen pár vrásek přibylo a vlasů ubylo. Kdoví, co si pomyslel o mně.

Jak jsme si mohli být tak blízko a teď tak cizí, že se nemůžeme ani dotknout?

Vytahuju krajní vozík, pokládám do něj tašku a z hlavy vyháním tyhle myšlenky. Místo vřelých obětí pro sebe máme pár studených slov. Prostě to tak je. A teď pro ten chleba.