Rozhodnutí

Dneska to udělám, konečně se rozhodnu, nemůžu to takhle protahovat do nekonečna. Učiním definitivní rozhodnutí, takové přes které nejede vlak, prostě dokážu pak přijmout následky z toho plynoucí.....Cože čtenáři tebe zajímá čeho se rozhodnutí týká? To jsem si mohla myslet, že budeš netrpělivě přeskakovat slova, tak pracně volená, a hledat děj. Proč tě nezajímá, jak se postupně dobírám k řešení, jak přikládám pro a proti na misky vah, proč chceš vědět jen tu jednu informaci - čeho se rozhodnutí týká.

Nedá ti to, viď? O co by se asi tak mohlo jednat? O podání výpovědi z práce, odejít od manžela či snad že od teď přestanu nosit bílé ponožky?, ono je to těžko říct, když o mne, kromě toho, že jsem žena učiňující rozhodnutí, nic nevíš. Kolik mi může být, co dělám, jaký život žiju? Nic o mne nevíš, nezajímá tě to, zajímá tě jen to rozhodnutí. A právě proto tě budu ještě napínat. Jo, tohle mne začalo bavit.

Přesto tě musím uvést do situace, načrtnout sebe a svůj život, alespoň kontury ti nakreslit, protože jinak by zbytek stránky zůstal prázdný a já bych neměla šanci ti svůj příběh, tedy jeho malinkou část, sdělit. No, tak kde začít, abych udržela tvoji pozornost, a přitom o sobě neřekla příliš, však to o tom vlkovi a koze taky znáš.

Jestli dovolíš ještě malé zdržení, dojdu si nalít sklenici vína, ono mi to pak půjde snáze vyprávět. Tak děkuji, sklenička s temně rudým obsahem připravena, už nebudu otálet, abych nepřišla o zbytky tvé trpělivosti, a jdu na to. Připraven?

Hodiny výtvarné výchovy patřívají na základní škole k těm oblíbeným, protože jsou ulejvací, nemusí se na ně člověk doma připravovat, nervovat se, že bude vyvolán, prostě jen přijde, sedne do lavice a začne kreslit, co před něj paní učitelka postaví - mísu s ovocem, židli, podzimní listí s kaštany - a použije k tomu zvolenou techniku - tempery, vodovky, uhel, voskovky či obyčejnou tužku. Pak už jen ticho a soustředění a pokus se rukama co nejvěrněji zachytit na čtvrtku, co vidí oči.

Vidíte, a zrovna pro mne to byly hodiny utrpení. Nakreslit postavu, aby vypadala jako člověk, to jsem nedokázala. Kdyby židle vystoupila z mého výkresu, tak se do minuty rozpadne, jak křivě by byla sestrojena. Moje výtvory nikdy nekončily na nástěnce, nebyla za ně pochvala, a dvojka na vysvědčení byla z lítosti, zasloužila jsem si horší známku.

Proč zmiňuju výtvarku, když s mým osudem nesouvisí? Chtěla jsem ti čtenáři jen ukázat na příkladu názorném, jak umím zachycovat situace, lidi, dojmy. Protože u písemného projevu jsem na tom podobně mizerně. Čili neočekávej vyvážený sloh, s živoucně popsanýma osobama a dějem. S tím prosím počítej od začátku, čeká tě jen pár tahů štětcem, pár kaněk omylem rozpitých.

Když už jsem začala školou, odrazím se od ní, jako od břehu, ať to má přece jen nějakou trochu smysluplnou posloupnost. Byla jsem vzorná školačka, holka co školu miluje, nosí samé jedničky, každé prázdniny se těší na září, až si bude moci zaplnit penál krásnými tužkami, čerstvě ořezanýma, do pořádných špiček, výběr nového pera, jaký úkolníček letos, když vloni byl žlutý, kterou gumu, ta minulá dělala šmouhy, spousta nepodstatných starostí, která tížila moji malou hlavinku, na které se zlatily vlásky lehce kudrnaté.

Tohle nadšení pro vzdělávání mi vydrželo přes celou základku, takže jsem pak logicky šla na gympl. A tady začal zlom, prostě puberta, začala jsem se hledat, utápěla se ve stavech podivnosti, prázdnoty a nicoty, nebo jsem se trápila kvůli nějakému akném ozdobenému klukovi z maturitního ročníku. Čtenáři, myslím, že jsi takové období taky zažil, netřeba podrobnějšího rozpisování. (Doufám, že ti nevadí, že se obracím přímo k tobě, ale vyprávím to pro tebe, tak si tě dovoluji oslovovat.)

Patřila jsem k té menšině, která se do maturity nenašla, a proto nešla na vysokou školu. Neviděla jsem důvod, cítila jsem potřebu pracovat, osamostatnit se, nějakým způsobem začít žít pravidelný a normální život. Díky mámě jsem sehnala dobré místo jako asistentka u soudu. Úředničina, kancelářské papírování. Překvapivě mne to bavilo, mám ráda řád a pořádek ve věcech, tady jsem toho mohla pořádně využít.

Pracovala jsem tam asi dva tři roky, za tu dobu si pronajala malý byt na sídlišti, našla přítele, sestěhovali jsme se, bylo mi něco málo přes dvacet, partnerovi o osm let více, postupně jsme začínali mluvit o budoucnosti, možná dítěti. Mne se ta představa líbila, uměla jsem si představit být celý dny doma, chovat tu zamotanou housku, vařit kašičky, večerní koupání atp. Vždyť některé spolužačky z gymplu už děti měly, mohly bychom chodit společně na pískoviště, vyměňovat si recepty a tak.

Jenže pak to všechno Jirka, přítel, zvoral. Pracoval jako vyhazovač v klubu, měl na to vážně skvělou postavu, že občas musel s některými návštěvníky jednat hruběji, je každému jasné, jenže tentokrát to nějak přehnal, víc se do toho opřel, a tomu floutkovi zlomil nos, no trošku více ho zřídil, Jirka má prostě sílu, kterou si neuvědomuje. Věřím, že by z toho nebyl takový problém, kdyby se nejednalo o syna místního soudce, a kdyby to byl Jirkův první prohřešek. Takhle nebylo těžké dostat ho do výkonu trestu, sice jen na pár měsíců, ale i to stačí, aby to změnilo životy. 

Nevýhoda menšího města je, že se každý zná s někým, kdo zná tebe. Soudce to bral jako pomstu, rozhodl se chlapa, co mu šáhl na syna, i když oprávněně, ale koho to zajímá, pravdu má ten, kdo má moc a peníze, takže ať si byla realita jaká chtěla, zničit. Sám soudce byl překvapen, jak snadné řešení se mu v mojí osobě objevilo. Když zjistil, že jsem jeho přítelkyně, nedalo mu práci mne s nějakými, samozřejmě dle zákoníku práce stanovenými, důvody propustit.

Najednou jsem byla zase neukotvená, sama, spoustu času na přemýšlení, což není nikdy dobře, ale prostě to tak bylo. Nevím, jak mne to vlastně napadlo, ale rozhodla jsem se, že vycestuju, na čas, budu dělat au-pair, vylepším si angličtinu, vydělám nějaké peníze, pak se vrátím a zase navážeme s Jirkou, kde nás násilím přerušili. Byl to impulsivní a nepromyšlený nápad, kde se ve mne tenkrát vůbec vzal, netuším.

Koupila jsem si kožený kufr, přes internet našla rodinu, rozloučila se a odletěla.  Co se dělo v Londýně ti vyprávět nebudu, stačí říct, že se moje představy neshodovaly s realitou a tak jsem za necelý měsíc letěla opačným směrem, zpět do České republiky.

Jenže jsem se navrátila porouchaná, snad se letadlo moc třáslo, že mě roztříštilo na tisíce kousků. Dům byl stejný, Jirka po výkonu trestu taky, ale ve mne se něco změnilo. Kde, proč a hlavně CO jsem ale nevěděla. Ze začátku jsem to ani nevnímala, později to vědomě potlačovala. Co ti vadí, proč jsi nespokojená, vždyť je všechno jako dřív. Ale nebylo. Mohla mě změnit ta Anglie? Dneska už vím, že to nebyl nevydařený pokus vycestovat, poznání, jak žijí jiní lidé, procházky londýnskými ulicemi, ale to, že jsem dokázala jednat sama za sebe a udělat to rozhodnutí. Nevadí, že to skončilo mým selháním, nezdarem. I přes neúspěch této mise se mi do těla vlila síla samostatnosti. A to je ta moje zhouba.

Měsíce jsem se ještě pokoušela tomu vzdorovat, ale nešlo to. Ukončila jsem podnájem, odhlásila se z úřadu práce, rozešla se s Jirkou a odjela. Do Brna. (Tady se zase ukázalo moje bláznovství, ale prostě přestože mne to táhlo jako většinu mladých lidí do Prahy, rozhodla jsem se pro druhou stranu. Iracionalita je také slovo, které se dá při debatách o mé osobě skloňovat ve všech pádech - a hodně často.)

Já tě varovala, že neumím vyprávět, rozjelo se mi to, jedna sklenička vína nestačí, jdu si nalít druhou. Slibuju, že poslední. Nebudu končit toto vyprávění rozmazaně, slibuju. Neboť jsem se dostala vlastně již k současnosti. Sedím potmě v zeleném ušáku, který mám nasměrovaný tak, abych viděla z okna, na nebe. Pár hvězd tam bliká, mne osvětluje jen záře na kolenou poleženého laptopu, která mimochodem nádherně zabarvuje víno - je úplně karmínově rudé, vypadá jako zvířecí krev - temná tekutina, která vyvolává myšlenky na záhady, tajemství, hororové příběhy.

Ale ne, zamotala jsem se do toho jak do klubka nití, a najednou mne přechází chuť rozmotávat to, snad únava, snad to víno, kdoví, ale dovyprávět to musím, to by bylo vůči tobě nefér nechat tě bez konce - tedy není konec jako konec - prostě bez vyzrazení současného stavu, takže to vemu stručně a jasně, ano? Potkala jsem prima chlapa, zamilovala se, chce se mnou žít, být, milovat mne. Měla bych být šťastná jako blecha. Jenže nejsem, protože cítím, že na to nemám, nemám na to odevzdat se mu, žít s ním. Vedle něj, to ano. Ale asi potřebuji být ještě více sama, stát na svých nohách, než se dokážu začlenit do páru. Jasně, že mě to štve.

Ale v tom je ta podstata, já totiž nebyla upřímná, jádro problému je v tom krátkém pobytu v Anglii, tedy v jednom podzimním dni, který jsem tam prožila, s někým, někde, plný slov, která byla důležitá a jak to vypadá i do teď jsou. Netajila jsem ti to schválně, sama sobě jsem si to nechtěla úplně připustiti.

Tak teď jsi se lekl, co? Neboj. Nejde o lásku, poblouznění, nejsem naivní, jeden krásný den, který jsem s ním prožila, to je spíše na to uchovat si  krásné vzpomínky. Jde o ten pocit, který jsem měla, a ten potřebuji prožít znovu, znovu, znovu...alespoň ještě jednou, jsem ve stavu, kdy si myslím, že bez stavu té euforie, nadšení, chuti do života nevydržím už ani miliontinu dne. Musím to najít.
 

Už to vím, a to je to moje záhadné (ale především důležité) rozhodnutí - vydat se na cesty. Zítra tedy odjíždím. Do Paříže. Na rok. Bez návratu. Studovat. Poznávat. Sebe. Svět. Zbořím vše, co tady mám, definitivně, odříznu vše, začnu od nuly. Bude to těžké, možná mne to v nějakém pochybném společenském žebříčku hodí o něco zpátky, ale to mě nezajímá, důležité pro mne je, že se posunu já osobně dál. Alespoň v to doufám, věřím. Prostě musím. A když to nevyjde? Aspoň budu vědět, že jsem zbaběle neucukla a čelila svým problémům přímo. A jen na to budu moci být hrdá.

Tak mi drž pěsti pro štěstí, zítra začíná zbytek mého života, který se bude určitě lišit, doufám, že bude barevnější a hlavně zářivější, ale teď už nezbývá než opláchnout sklenici, osušit a jít se na to pořádně vyspat.

Takže děkuji za milou společnost a dobrou noc!