Poslední chvíle

Dovychutnala si svoji ranní kávu. Vstala od stolu, vypláchla hrnek od logru. Utřela ho a vrátila do police na místo, které mu před lety vymezila. Chtěla, aby všude bylo uklizeno, čisto. Aby o to více vynikla ona.

Otevřela přihrádku s příbory a vytáhla nůž, ten největší, který při vaření vlastně nikdy nepotřebovala. Měla štěstí, byl čerstvě naostřen, před třemi týdny ho náhodou vzala s ostatními k brusiči. Kdyby byla bývala tenkrát tušila, na co bude použit, asi by jej nenesla tak nevšímavě.

Rozhodla se zabít, dneska.

Mohla spolykat prášky, mohla se oběsit, mohla skočit pod vlak jako Tolstého hrdinka, mohla cokoliv. Ale rozhodla se probodnout. Zakuchnout, rozpárat si břicho. Chtěla, aby až ji najdou, uviděli spoušť, něco co bude trvat vyčistit, její krev mezitím nasají vlákna koberce, skrze ně se dostane až k podlaze, kde se zapustí do parket, a ať se budou snažit jak budou chtít, bude stále tam, i když byt bude dávno patřit nájemníkům, kteří nebudou vědět, že chodí po místě, kde ležela její teplo ztrácející mrtvola, tak ona, ona tam bude dál.

Chtěla, aby po ní prostě něco zůstalo.
Když už ten její život byla taková prázdnota.

Vždycky se bavila ironií života, teď se musela úplně smát, jak před lety byla nešťastná, když se její muž rozhodl zařídit obývací pokoj ve světlých tónech, sedačka, nábytek, stolek, křesla, vše ve sněhovém nádechu. Nyní se jí to náramně líbilo - víte, jak výrazně se červená barva krve bude tady na bílém chlupatém koberci vyjímat? Nádherně.

Bude to vypadat jako v televizi, když vidíte zabitého tuleně na ledové kře. Svými tělesnými rozměry ho ostatně i připomíná, takže je dokonce možné, že policajty tahle myšlenka taky napadne. Škoda jen, že to neuvidí. Je to tak hezké představení, které pro ostatní nachystala. Nezbývá než ho jen dobře sehrát, však si dá záležet, vždyť je premiérou i derniérou zároveň.

Zavírá dveře od pokoje, chce být sama, připravit se a vykonat svůj čin, tak tedy odejděme a nerušme ji, prosím, v její poslední chvíli.