Druhá láska

S Kubou jsme se seznámili díky naší společné kamarádce Jitce. Bylo to v roce 1980 na oslavě jejích dvacátých narozenin. Bylo to úplně obyčejné. Náhodou jsme si sedli vedle sebe, povídali si, Kuba mi doléval víno, a když jsem ohlásila odchod domů, nabídl se, že mě doprovodí, abych nešla sama. Tak jo. Když jsme stáli před domem mých rodičů, zeptal se mne, zda bych nešla zítra na procházku. Šla bych moc ráda, já na to. Tak se stalo. Druhý den odpoledne, to když už jsme trochu vystřízlivěli, jsme procházku podnikli. Došlo i na ruku v ruce, a při návratu jsem ho odměnila pusou na tvář a příslibem dalších vycházek. Takhle jsme spolu začali chodit. 

A do roka byla svatba. Nastěhovali jsme se k jeho rodičům, měli velký dům s obrovskou zahradou. Žili jsme si tak jako každý mladý pár těsně po svatbě. Hezky. Do roka k nám přibyla ta nejhezčí radost světa - narodila se první dcera - Vlasta. A jelikož jsme se milovali velmi, do dvou let se narodila druhá - Renáta. 

Rok za rokem utíkal, dcery rostly, byla spousta práce, já těžko vycházela s manželovými rodiči, ale kvůli dětem jsem se držela. Najednou muž slavil třicetiny, dala jsem mu, vlastně jsme si ho vyrobili spolu, ten nejhezčí dárek, byla jsem opět těhotná. Oba jsme nějak tušili, že to tentokrát bude syn. Já vím, že tyhle tušení nejsou vědecká a nemusí se vyplnit, ale my to oba tušili.

Byla jsem v osmém měsíci, to už se špatně spí, člověk se jen převaluje, břicho překáží, čeká na porod, aby to už bylo. Jednoho víkendového rána, bylo ještě časně, ale už jsem se rozhodla vstát a připravit dětem snídani, jsem se zvedala z postele, když tu se otočím na muže a zarazím se.  Nevím proč, ale něco je špatně. Za chvíli už bohužel vím. Muž je mrtvý. Nechápavě na něj koukám, říkám si, to není možné, vždyť je to mladý krásný chlap, čekáme dítě, je zdravý, tak proč nedýchá. Co je tohle za nesmysl?

To se stává. Infarkt ve spánku, bez nějaké konkrétní příčiny. To se stává mladá paní. Tohle vám lékaři řeknou,  a to je všechno. Odjedou a vy se s tím nějak vyrovnejte. To se stává. A to mě má utěšit???

Dvanáct dní po pohřbu se narodil syn, pohrobek.

Následujících osmnáct let jsem prožila pro děti. Věnovala se jim na maximum, dala jim vše, co potřebovaly. Zůstaly jsme bydlet u jejich prarodičů, aby měly kontakt s Kubovou rodinou. I když to pro mne bylo těžké, protože já si s nimi nikdy nerozuměla. 

Děti vyrostly, Renata vystudovala vysokou školu a je z ní slečna inženýrka, syn je automechanik a z Vlasty šikovná švadlena. Rozutekly se mi do světa. 

V lednu k nám do podniku nastoupil pan Kalíšek a brzy bylo po celém závodě známo, že se mu líbím. Samozřejmě všem kromě mě. Něco takového mne vůbec nenapadlo, jak by taky mohlo, když jsem osmnáct let sama na schůzku ani nepomyslela. Zval mne na kafe týdny, zbytečně. Přesto neustával.

Přišlo jaro, já byla doma pořád sama, děti jezdily čím dál méně na návštěvy, tchyně s tchánem mne neskutečně štvali a tak jsem jednoho dne souhlasila. Jenom kafe, popovídat, zákusek, dva lidé ve středním věku. Bylo to moc hezké posezení. Rádi jsme si ho zopakovali za týden znovu, a za další týden znovu a pak mne pan Filip začal vozit z práce autem, stejně to měl po cestě. A pak jsem se zamilovala. Bylo to zvláštní, když na dvacet let zamknete své srdce před světem, a pak se najde někdo, kdo k němu má klíč. Bylo to hezké. Plné obav. 

Budovat vztah v tomhle věku, dva lidé plní závazků a bohaté minulosti, není jednoduché. Jsme spolu už půl roku, a je to pořád hezké. Filip mne požádal o ruku. Nejsme mladí, proč zbytečně čekat. Děti o tom ještě neví, dneska jim to chci říct. Překvapivě z jejich reakce nemám takový strach jako z tchýně a z tchána. Hm, uvidíme. Nějak ten můj odchod budou muset zvládnout.

Nedělám si iluze, jak to bude krásné žití. Budou problémy, máme ve svém věku své návyky, spousta třecích ploch. Ba ne, bude to krásné, protože druhá láska přijde k člověku jenom jednou, tak ať stojí za to.