Když se narodíte svým rodičům, je tím spousta věcí dáno. Barva očí, talent na sport, povahové vlastnosti. Přinesou si vás pyšně domů a točí se jen kolem vás, zrovna v době, kdy je vám to ale celkem fuk. Když povyrostete, tak začnete vnímat, že v domě kromě mámy a táty bydlí ještě další dítě, o trochu větší než vy, a z nějakého důvodu vás nemá rádo, ano je to váš starší bratr, kterému se nelíbíte, protože jste začali hrát první housle a on se musel přesunout na druhé, taková potupa, vždyť byl pro otce s matkou doteď hvězda! a pak přijde takový růžový vřískavý a věčně spavý holohlavý netvůrek a vše je jinak.
Pak vyrostete ještě o trochu více, a zjistíte, že když vyjdete ze dveří, je tam něco hezkého, všude zeleno, spousta dobrot, baví vás tu být a hrát si. Právě jste poznali kouzlo zahrady. Ale i to vás za chvíli omrzí a raději zkoumáte okolí, zdá se to tu veliké, jenže najednou narazíte na bílou překážku, později vám prozradí slůvko, které pro něj dospělí vymysleli - je to plot, a nemůžete dál.
Pak povyrostete ještě o další kousíček, a to už víte, že za plaňkami bydlí sousedi, ale v tu dobu už vás moc nezajímají, zvědavost ze všeho, co na světě objevujeme, pomalu vyprchává a vaše nadšení ochabuje. Naopak se to stává otravným, sousedi vás ruší, neustále je musíte zdravit, ptají se vás, kolik jedniček dneska nesete ze školy, zda nezlobíte maminku a pomáháte tatínkovi. Otrava, honem rychle zalézt do baráku a nemuset vést tyhle rozhovory.
Pak povyrostete ještě víc, tentokrát do klackovských let, jste naštvaní na celý svět, nechápete, jak lidi můžou žít takovým přízemním životem. Ráno za tmy do práce, po práci ohnout hřbet a zabořit ruce do hlíny, ty brambory přece nikdo za vás nezasadí, večer spát - a kde je život?, ptáte se. Kdepak, takhle žít já nebudu. A do toho ještě sousedka se svými buchtami, nedělní výpravou na hřbitov, a nepřetržitými stížnostmi na bolavé klouby. Uf, z toho by se jeden zbláznil.
A pak vyrostete úplně nejvíc. Jste dospělí. Odejdete na vysokou, doma se objevujete jednou za dva tři týdny. Málo, a čas letí. Odstup a řídké návštěvy vám najednou otevřou oči, a vy se díváte na tu chalupu, na ten bílý plot (musí se znovu natřít) znovu očima dítěte. Vždyť je to krása! Moci si po napsání seminární práce odpočinout při sázení ředkviček či hrabání listí. Navečer sednou k ohni, otevřít láhev vína a propovídat celou noc. Přijde soused, přinese lahvinku něčeho sladkého, k tomu děda zahraje na harmoniku. Je tu hlučno, je tu veselo. Tohle je ráj. Tohle jsou ty jemné nitky, které drží náš život pohromadě, abychom se pod náporem starostí nerozpadly.
Pak přijde váš opravdový život a vy se pokusíte vybudovat podobnou oázu. Svoji vlastní, se ženou a dvěma dětmi. Zjišťujete, jak náročné to je. Prostě přísloví nelžou, bez práce nejsou koláče, a vybudovat místo pohody a porozumění, kde se člověk může na druhého plně spolehnout, kde může souseda poprosit o pomoc při opravě komína, kde se rozdělíte o makovou buchtu s jejich Alíkem, je fuška. Ale stojí za to.
Pak vyrostete ještě o trochu více, a zjistíte, že když vyjdete ze dveří, je tam něco hezkého, všude zeleno, spousta dobrot, baví vás tu být a hrát si. Právě jste poznali kouzlo zahrady. Ale i to vás za chvíli omrzí a raději zkoumáte okolí, zdá se to tu veliké, jenže najednou narazíte na bílou překážku, později vám prozradí slůvko, které pro něj dospělí vymysleli - je to plot, a nemůžete dál.
Pak povyrostete ještě o další kousíček, a to už víte, že za plaňkami bydlí sousedi, ale v tu dobu už vás moc nezajímají, zvědavost ze všeho, co na světě objevujeme, pomalu vyprchává a vaše nadšení ochabuje. Naopak se to stává otravným, sousedi vás ruší, neustále je musíte zdravit, ptají se vás, kolik jedniček dneska nesete ze školy, zda nezlobíte maminku a pomáháte tatínkovi. Otrava, honem rychle zalézt do baráku a nemuset vést tyhle rozhovory.
Pak povyrostete ještě víc, tentokrát do klackovských let, jste naštvaní na celý svět, nechápete, jak lidi můžou žít takovým přízemním životem. Ráno za tmy do práce, po práci ohnout hřbet a zabořit ruce do hlíny, ty brambory přece nikdo za vás nezasadí, večer spát - a kde je život?, ptáte se. Kdepak, takhle žít já nebudu. A do toho ještě sousedka se svými buchtami, nedělní výpravou na hřbitov, a nepřetržitými stížnostmi na bolavé klouby. Uf, z toho by se jeden zbláznil.
A pak vyrostete úplně nejvíc. Jste dospělí. Odejdete na vysokou, doma se objevujete jednou za dva tři týdny. Málo, a čas letí. Odstup a řídké návštěvy vám najednou otevřou oči, a vy se díváte na tu chalupu, na ten bílý plot (musí se znovu natřít) znovu očima dítěte. Vždyť je to krása! Moci si po napsání seminární práce odpočinout při sázení ředkviček či hrabání listí. Navečer sednou k ohni, otevřít láhev vína a propovídat celou noc. Přijde soused, přinese lahvinku něčeho sladkého, k tomu děda zahraje na harmoniku. Je tu hlučno, je tu veselo. Tohle je ráj. Tohle jsou ty jemné nitky, které drží náš život pohromadě, abychom se pod náporem starostí nerozpadly.
Pak přijde váš opravdový život a vy se pokusíte vybudovat podobnou oázu. Svoji vlastní, se ženou a dvěma dětmi. Zjišťujete, jak náročné to je. Prostě přísloví nelžou, bez práce nejsou koláče, a vybudovat místo pohody a porozumění, kde se člověk může na druhého plně spolehnout, kde může souseda poprosit o pomoc při opravě komína, kde se rozdělíte o makovou buchtu s jejich Alíkem, je fuška. Ale stojí za to.
Návraty domů jsou spíše smutné - vše tam chátrá, rodiče na to již nestačí, stárnou, sousedi umírají. Ale vy pořád vidíte - navzdory popraskané omítce a zarostlé buši místo záhonů - ty okamžiky dětství, které si v sobě ponesete až do staří, ty okamžiky, které jednou budete vypravovat svým vnoučatům, jak to bylo tenkrát. Prostě vaše mládí, které jste strávili za jedním úžasným bílým plotem vám už nikdo nevezme.
Žádné komentáře:
Okomentovat