Látání ponožek

Na nepohodlné bílé židli s moc nízkými zády sedí babička a látuje ponožky. Židle, a tudíž i babička, se nachází v pravém rohu místnosti. Hned vedle rádia. Rozhlas je babičky kamarád. Babička ho poslouchá ráda a celé hodiny. Zprávy, písničky na přání, rozhlasové hry, poradny. Vše ji zajímá. Při vaření, čtení, žehlení, pořád poslouchá. Je to kulisa, aby doma neměla takové ticho, a přitom rozhlasové vlny bere jako společníka. Často se vám může stát spatřit ji jak vede dialog s moderátorem, doplňuje ho. Je to roztomilé.

Ponožky už dneska nikdo nespravuje, stojí pár korun, taky se jen párkrát vezmou a je v nich hned díra, ale to nevadí, tak nějak se s tím počítá, vyhodí se do smetí a vezme ze skříně nový pár. A jede se dál. Taky zaštupované se nepříjemně nosí, dělá to boule, a to pak tlačí, třeba do chodidla.

Ale babička je zašívá dál. Má svůj oblíbený hříbek, už odřený, starý, ale pořád ve vynikajícím stavu. Však babička je pořádná, hlídá si, aby jehly, nitě, jehlice, bavlnky, náprstky vše měla dokonale uklizené v koši, který plní tu významnou a čestnou roli úschovny jejích pokladů k ručním pracím.

Právě natáhla na klobouček zelenou fusekli, pravou. Je děravá na patě, což je největší nešvar porouchaných ponožek. Ale není to tak hrozné, dírečka, myslí si při navlíkání odpovídající barvy nitě do ucha jehly, stačí pár projetí a bude zase dobrá. 

S nelibostí zjišťuje, že pokaždé, když usedne ke správce, musí používat jehly s čím dál větším ouškem a brýle s čím dál tlustšími skly. A stejně je nejraději, když jí to navleče někdo druhý, protože ještě k tomu už má roztřesené ruce, stářím.

Ono by taky pomohlo, kdyby tyhle práce dělala za denního světla, kdy daleko lépe vidí. Jenže přes den není kdy, to vaří a uklízí a pere. A spí. Ráda přes den spí, a nějakou tu slabůstku si snad ve svém věku dopřát může.

Takže nastane šero, zatáhne žluté závěsy a rozsvítí lustr visící uprostřed místnosti. Na stůl vytáhne koš a váhá co dneska. Doplést šálu pro Jarmilku, našít záplatu na Frantovy montérky či pokračovat v háčkování dečky na konferenční stolek? Nakonec tedy vyhrály ponožky.

Sedí, štupuje, poslouchá. Občas přiloží do kamen, pohladí Micku po hřbetě či se napije kávy. Je obyčejný čtvrteční večer, venku listopadově nevlídno, v sekničce osamělě teplo, takový, jakých zažila už spousty. Dokonce více než je jí milo.

Po druhé ponožce začíná zívat, po třetí ji začínají bolet oči, po páté zívá už téměř nepřetržitě. Ví, že by měla jít ležet. Jenže taky ví, že neusne. Zná se, dokud syn nezaklepe na okno, aby mu šla otevřít, bude se v posteli jen převalovat z pravého boku na levý a za chvíli zase zpět. Žije s ním sama patnáct let, od té doby, co se provdala nejmladší dcera.

Syn zůstal svobodný, nějak se to prostě přihodilo, že nepotkal, koho asi měl. Bůh ví, proč to tak zařídil. Přála by mu, aby měl vlastní ženu a děti, ale taky je ráda, že ho tu má. Není jí pak tak smutno. I když je často na cestách, domů se vrací. Dneska je právě jeden z těch dnů, kdy by se tu měl objevit.

Trochu se bojí, už tu měl být, bojí se, že se něco mohlo stát. Pršelo, silnice jsou mokré, přihodit se může cokoliv. Další možností je, že skončil někde v hospodě, to se jí taky nelíbí. Nemá nic proti tomu, že chodí na pivo, jen kdyby znal míru. To on nezná, alkohol špatně snáší, hned se opije a pak doma vyvádí. Naposledy jí shodil obrázek Panny Marie, který měla zavěšený nad postelí. Pozítří, když ho svědomí dohnalo, se omluvil, nechal ho znovu zasklít a opět upevnil na háček.

Ale stejně, vždyť to nemá zapotřebí. Chápe, že není v životě šťastný, že si ho představoval jinak než, že skončí v padesáti svobodný a žijící s matkou. A ještě k tomu tak těžko hledá práci, a tak lehko o ni pak vždycky přijde. To ta jeho nešťastná povaha. Marně mu říká, že by měl být rád, že je to tak jak je. Nic mu nechybí, je zdravý jako řípa, v životě nemarodil. To je přece nejdůležitější, však jeho táta, babičky muž, proležel svých posledních pět let odkázaný na její pomoc, to je teprve důvod k hořekování. A přitom od něj nikdo nikdy nic takového neslyšel. Bral svůj úděl s pokorou. Ale dost o dědovi.

Musí se protáhnout, skloněná záda za celý večer už mají dost, přesto se zkusí pustit ještě do sedmé, tentokrát levé, ale už to vážně nejde, unaveně s povzdechem uklízí věci do proutí, zaštupované ponožky spáruje s jejich drahými polovičkami a dá je synovi do šuplíku. Usmívá se, má dobrý pocit z odvedené práce. Naposledy prohrábne oheň v kamnech, převlékne se do noční košile, růženec z poličky do ruky a uléhá pod peřinu.

Sotva zvládne první desátek a už klimbá. Neklidně, ale spí. Neprobudí se celou noc. Nikdo ji ze spánku nevyruší. Neozve se žádné zaklepání na okno.