Vstupuje sem poprvé, nikdy tu nebyla. Tedy od dětství. To ji sem brávala babička, každou neděli. Jenže to bylo v jiném městě, v jiném kostele. V jiném životě.
Proč má teď najednou potřebu vejít, pokleknout a zaplout do dřevěné nepohodlné lavice? Těžko říct, kdyby to věděla, tak by tam nešla. Asi, si tedy myslí. Ale neví. Jistě. Neví jistě nic, nic už neví. Kdo je, co dělá a proč, s kým je. Plácá se ve svém životě jako ryba na suchu, lapá naprázdno a dochází jí dech. Za chvíli lekne. Zcela určitě. Zcela. Děsí se toho, že se neděsí. Že si snad v podvědomí přeje, aby se událo něco příšerného, co ji rozdrtí. Je to rouhání, to ví, ale stejně...
Obdivuje tu krásu, tu barokní těžkopádnost, baculaté andělíčky, pozlacené sochy, vůni kadidla, rozdrbaný kancionál, ze kterého při každém otevření vypadávají listy a vystupuje zatuchlost let ztrávených na kraji lavice, vosk ukápnutý na svícen, leskne se. Světlo dopadající skrz barevnou mozaiku oken. Materialistické miniatury víry. Významné. Nicotné. Fyzické.
Prochází chrámovou lodí, kolem dokola, visí tu obrazy zpodobňující křížovou cestu, pozorně si je prohlíží. Uměla by se ještě pomodlit růženec? Jsou tři, bolestný, ale ostatní dva už si nepamatuje. Zapomněla tolik věcí. Zato si pamatuje, jak jednou s babičkou jela na Svatou Horu, tam absolvovala tuhle cestu. Líbilo se jí to, trochu únavné, moc schodů, ale líbilo se jí to. Byla dítě, zase tomu tolik nerozuměla. Ale věřila. Teď nevěří a rozumí ještě méně. S tím jak člověk roste a dospívá tak pozbývá svůj svět, svoje jistoty, svoje pravdy. Proč to není naopak?
V prostorách nikdo není, nebo je alespoň nevidí a neslyší, to jí stačí. Předpokládá, že v zákristii už se scházejí první ministranti, vybírají si padnoucí bílý hábit a přemýšlejí jakou barvou se přepásají. Začal advent, bude to fialová. Tohle si ještě pamatuje. Snad dobře, kdyby jí někdo řekl, že zelená, tak mu to odsouhlasí, není si jistá. Ničím ve svém životě. Ale ne, zelená patří mezidobí, určitě. Je to fialová, však je i na věnci umístěném na oltáři.
Mají to tu příjemně vyzdobeno, z těch všech vůní se jí motá hlava, ale tak nějak hezky, moc hezky, jako by ji očarovávaly. Kéž by.
Obešla kostel a octla se znovu u vchodu, teď tedy pro ni východu. Ha, jak je důležité vědět, kde se právě nacházíme - u vstupu či výstupu? Až na základě toho můžeme přesně pojmenovat. Že by dveře plnily svoji funkci i bez ohledu na to, na které straně stojíme? Ale to by bylo moc jednoduché, takhle dnes neuvažujeme, s tím by se spokojily leda tak ty dveře. Dveře jedny dřevěný, těm by to bylo prostě jedno.
Náhle si uvědomuje, že stojí před zpovědnicí, rozeznává, že se vevnitř svítí, kněz čekající na zpovídajícího se hříšníka, na co asipak v těchle chvílích myslí? Nemůže se přece pořád modlit, určitě řeší praktické věci, že musí domluvit zítřejší pohřeb s varhaníkem, měl si vzít ještě jeden svetr, klepe kosu, připravit si kázání na středu nebo se mu prostě lidsky chce na záchod. Třeba. A třeba ne. Třeba se zase plete.
Zasedne do lavice, přimáčkne se úplně ke zdi, sice to tu více studí, ale je zde schovaná. Vybere si jednu z prostředních, tak aby nebyla přímo vepředu, ale přitom na oltář viděla. Ale copak tu chce zůstat na mši? Možná, zapojit se do skupiny, splynout s davem, zpívat s ostatními Beránku náš, jenž snímáš hříchy světa. Někam patřit. Alespoň na chvíli.
Proč sem vlastně přišla?
Co hledá?
Tady?
A může to naleznout?
V prostorách nikdo není, nebo je alespoň nevidí a neslyší, to jí stačí. Předpokládá, že v zákristii už se scházejí první ministranti, vybírají si padnoucí bílý hábit a přemýšlejí jakou barvou se přepásají. Začal advent, bude to fialová. Tohle si ještě pamatuje. Snad dobře, kdyby jí někdo řekl, že zelená, tak mu to odsouhlasí, není si jistá. Ničím ve svém životě. Ale ne, zelená patří mezidobí, určitě. Je to fialová, však je i na věnci umístěném na oltáři.
Mají to tu příjemně vyzdobeno, z těch všech vůní se jí motá hlava, ale tak nějak hezky, moc hezky, jako by ji očarovávaly. Kéž by.
Obešla kostel a octla se znovu u vchodu, teď tedy pro ni východu. Ha, jak je důležité vědět, kde se právě nacházíme - u vstupu či výstupu? Až na základě toho můžeme přesně pojmenovat. Že by dveře plnily svoji funkci i bez ohledu na to, na které straně stojíme? Ale to by bylo moc jednoduché, takhle dnes neuvažujeme, s tím by se spokojily leda tak ty dveře. Dveře jedny dřevěný, těm by to bylo prostě jedno.
Náhle si uvědomuje, že stojí před zpovědnicí, rozeznává, že se vevnitř svítí, kněz čekající na zpovídajícího se hříšníka, na co asipak v těchle chvílích myslí? Nemůže se přece pořád modlit, určitě řeší praktické věci, že musí domluvit zítřejší pohřeb s varhaníkem, měl si vzít ještě jeden svetr, klepe kosu, připravit si kázání na středu nebo se mu prostě lidsky chce na záchod. Třeba. A třeba ne. Třeba se zase plete.
Zasedne do lavice, přimáčkne se úplně ke zdi, sice to tu více studí, ale je zde schovaná. Vybere si jednu z prostředních, tak aby nebyla přímo vepředu, ale přitom na oltář viděla. Ale copak tu chce zůstat na mši? Možná, zapojit se do skupiny, splynout s davem, zpívat s ostatními Beránku náš, jenž snímáš hříchy světa. Někam patřit. Alespoň na chvíli.
Proč sem vlastně přišla?
Co hledá?
Tady?
A může to naleznout?
Žádné komentáře:
Okomentovat