Páteční večer

Je páteční večer. Měla by stát bezradně před skříní a se zoufalstvím vytahovat džíny, sukně, trička, tílka a stěžovat si, že nemá co na sebe. Měla by stát před zrcadlem v koupelně a malovat si černou tužkou oční linky. Měla by každých pět minut koukat na mobil a nadávat, sakra nestíhám. Měla by. Ano, podmiňovací způsob je tam dobře. Protože realita je úplně jiná. Leží na posteli, nemá rozsvíceno, plná vzteku, trucuje. 

Kvůli nevynesenému koši dostala dneska zaracha. Vždyť je jí osmnáct! Jenže dokud bydlí slečinka doma, musí se podřídit pravidlům, tvrdí rodiče. Může si za to sama, kdyby se odpoledne místo vykecávání s Eliškou na skypu donutila vyluxovat a poklidit, mohla už se za chvíli vlnit na diskotéce. Máma by ji nakonec asi pustila, i když by měla řeči, že neplní svoje povinnosti, ale umluvila by jí slibem, že v sobotu to napraví. Přestože by obě věděly, že bude vyspávat s kocovinkou do oběda. Nepočítala s tím, že by se mohl táta vrátit o den dřív ze služebky, a když viděl, co udělala, tedy, že nic neudělala, naštval se a zakázal jí kamkoliv večer odejít. 

Křičela, prosila, brečela, nadávala. Nic nepomohlo, tak nakonec práskla dveřmi a zapadla do svého pokoje. To se stalo před hodinou. A ona tu stále leží a lituje se. Nikdo jinej to ale nedělá! Napsala Anděle, že s nimi dneska nikam nakonec nerazí, že se rodiče nějak zasekli, smutnej smajlík, že ji to mrzí, ať si to užijou a moc se neopijou, veselej smajlík a že se bude těšit na novinky, mrkací smajlík. Anděla odepsala, jé tak to je ale mega škoda, tak příště, bye. Taky se mohla víc zajímat, proč ji nechtěj pustit, ale jí je to jasné, chce sbalit Kubu, a když tam nebude ona, Linda, bude to mít lehčí. Protože to, že je Linda nejhezčí z celé jejich skupinky je jasné všem. Třeba je k ní ale doopravdy nespravedlivá, určitě jen nemá čas, vždyť sama ví, jaké to jsou v pátek fofry stihnout sprchu, oholit si nohy (co kdyby), vyfénovat vlasy a pak ještě hodinku než se člověk namaluje. 

Co když toho Kubu Anděla fakt klofne? Nebo Anna. A nedejbože Hedvika! To by už s tátou nikdy nepromluvila, to je její noční můra. Hedvika je její sokyně. Na základce byly největší kámošky, pak přišel gympl a všechno se to nějak změnilo. Linda začala vyčnívat popularitou a svojí krásou, Hedvika svým prospěchem. Premiantka a oblíbenkyně – protipóly, najednou už prostě nešlo, aby byly přítelkyně. V prváku jí to chybělo, ty obyčejné rozhovory, které spolu s Hedvikou vedly, pak se objevily ale Alžběta s Annou, a na Hedvu zapomněla. 

Co tak lidi dělají, když jsou v pátek večer doma? Linda se dost nudí, uraženě ležet na posteli ji přestává bavit, zvlášť když si jí nikdo nevšímá. 

Řekněme si, jaké má Linda možnosti: koukat s rodiči na prostoduchý americký krimi film prokládaný nekonečnými reklamami. Jít spát. Číst si. Brouzdat na internetu. Dělat úkoly. Pustit si nějaké písničky. 

Co na možnosti říká sama Linda? S rodiči na film – nikdy, není mi pět. Spát v sedm, copak je mimino? Internet na noc otec vypíná, aby neponocovala. Na školu prdí, to by ji museli odvézt do blázince, kdyby se dala teď do domácích úkolů. Tak co bude dělat? 

Kniha. No dobrá, to by snad mohla. Však, jak je to dlouho, co už nic nečetla? Možná roky. A to přitom jako desetiletá v knihách ležela celá odpoledne. Do doby než se začala zajímat o kluky. Pak už na to prostě nebyl čas. A taky to nefrčelo. 

Linda vstane z palandy, rozsvítí lampičku a jde k poličce. Knížek tam pár je. Dárky k Vánocům a narozeninám. Sáhne intuitivně po té nejtenčí. Markéta Lazarová. Znovu si zaleze do postele, rozevře knížku, přeskočí prázdné stránky až k začátku příběhu, a začne číst. 

Čte až do konce příběhu. Nejde to snadno, soustředí se. Postupuje dějem aniž si je vědoma toho kouzla, které se tu stalo - objevila svět příběhů, pravd, inspirace - objevila knihy, které ji promění a při všech jejích krásných i smutných okamžicích tu budou jako podpora. Našla si novou přítelkyni na celý život - paní Četbu.