Za víčky

Sedím tady, v KFC, ve Vodičkově ulici, kabát sundán, šála ještě kolem krku, v prvním patře, je tu šero, venku depresivní inverze, přede mnou červený tác, pár lístečků, dej si mini twister!, kup poukázku jako dárek!, vedle mě čtyři kluci, všichni patku alá teď nevím honem kdo, pak je tam ubrousek, a na něm velký papírový kyblík, sáhnu do něj, jsou v něm hranolky, úžasně teplé, jím jednu za druhou.

Na stolku už jen knížka, byla jsem v knihovně, vždyť je to hned za rohem, ve Školské, chvíli jsme zvažovala jít do Therapy, ale nakonec to vyhrály hranole, jako vždy.

Sedím, jím, připadám si nereálná, jako pavouk s dlouhýma nožičkama, černé oblečení to zvýrazňuje, úzké kalhoty, tričko a svetr, vše černé, pod tím kosti a kůže, tuk moc ne, i když teď jsem přibrala pár kilo, zase se mi slabostí nepodlamují nohy.
Povídky psané pod vlivem extáze, úzká knížečka, hledím na její přebal, on hledí na mě, je na něm chlápek, tak to není tak divný, jak by se mohlo zdát.

Dnešek nechápu, jedu po eskalátorech, lidi jsou divní, tlustí, hrubí, s divnými gesty, dvanáctileté dospělačky, samé černé kabáty, malá Japonka, nemůžu je vystát, je to zvláštní, obvykle je naopak pozoruji, snad až fascinovaně, vábí mě jejich originalita, jsem unavená, strašně, strašně moc, to bude tím, ta nesnášenlivost, teď ale v řetězci, dál sedím, opírám se, pořád se láduju hranolkama, knížku neotvírám, nemám sílu, a taky nechci umastit stránky, ze strany jsou oranžové, nevím, co to má vyjadřovat.

Je to těžký, náročné dny, krátké noci, nemám pro sebe minuty, natož víc, není kdy číst, tak bolestně mi to chybí, nemám čas přemýšlet. Pocit, že víc se nedá zvládnout.

Přivřu oči, hned se mi tam vkrádá. Ten, kdo by neměl. Ale snění za víčky není trestný. Je to tak těžký bejt vedle něj každý den. Dala bych si ještě hranolky.

Tuhle měl bílý tričko, to byl šok, nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Nikdy bych nevěřila, že někdo o skoro dvacet let starší může být v obyč tričku tak hot hot. Chlapi se maj, zrajou, já stárnu.

Přinutím se násilím otevřít oči, ještě dvanáct sekund a usnula bych. Vstávám, oblékám se, taška těžká, těch skript, modrý rukavice, odnést tác, kyblík se tam nevejde, přendat tác, sejít schody, ulice.

Metro, vstup, eskalátory, akorát mi to jede, metro, výstup, autobus, akorát mi to jede, jsem robotická. Sedím, hlavu opřenou o dlaň, už nebdím, ale polospím. Nemyslím, na něj, pro teď.

Známou cestou jít, vchod, karta, bzukot, pustí dovnitř, schody vyjít, klíče, zamknout, pro dnešek už chci klid.

Taška padá na zem, shazuju bundu, jsem unavená, že sotva zvládnu se vysoukat z kalhot a zalézt pod peřinu. Je mi zle od žaludku, po lécích, je mi zle, z vidiny práce, je mi zle, že využívám každý kousek dne a přesto milion věcí nestíhám, nestíhám kafe s kamarádkou, nestíhám divadlo, nestíhám Murakamiho. Naštěstí nestíhám ani přemýšlet, o budoucnosti, o minulosti, o lidech, na kterých mi záleželo a ztratili se mi z života, a já nevím, jestli mojí vinou nebo ne, přemejšlím, jak je možný, že je zase starší, zase dělá stejnou profesi, a přitom se liší jako noc od dne, černovlasej, vousy, blonďák, na hladko, když oba mají prostě krásný úsměv, jsou strašně vzdělaní, sebejistí a je toho ještě víc, ale na to už nechci myslet. Teď chci spát, trochu energie, pak zase do boje. Nějak to dopadne, všechno nějak dopadne, jako pokaždý. Beigbedere, proč nejsme na palubě?,  to je dobrá otázka.