Čas otáčení

"Jaké dáme desky?"

"Tyhle."

"Kůže by byla lepší, ale je to jedno, já jen, že na tom ten nápis lépe drží."

"Ne, plátno mi bude stačit."

"Stříbrný nebo zlatý písmo?"

"Stříbrné."

"Chcete tam logo školy? Je to v ceně a dobře to vypadá."

"Dobře."

"Jméno?"

"Karolína."

"Příjmení?"

"Slámová."

"Tady mi to podepište, že to souhlasí. Platit to budete až při vyzvednutí, když předložíte tento doklad."

Klučina s hezkým úsměvem mi podává růžový papírek. Zatím si z desek vyndám vytištěné práce. Hoch si je přebírá. Je nadšen.

"Máte krásný papír!"

"Vážně? Tiskla jsem to v práci, tak ani nevím, co to je."

"Tedy myslím to tak, že lidi to tisknou doma na tiskárnách a mají to ohlé. To nesnáším."

"Tak to jo, tiskla jsem to na velké."

Všechno už bylo řečeno, že? Tak tedy: "Na shledanou." "Na shledanou."

Nevím, jestli bych měla nějak prožívat, že dávám vázat diplomku, přece jen po těch nekonečných měsících, kdy se mě něco natrápila, je fajn vidět, že se blíží nějaká konečná podoba, ale neprožívám to. Neprožívám to o to víc, že otce právě operují. Funguju, řeším, co musím. Ale myslí jsem jinde. O osmadevadesát kilometrů jinde. Ten zákrok je týdny plánovaný a stejně to na vás nejvíc dolehne v den jeho uskutečnění. Je to starší člověk, je to narkóza, stát se může cokoliv. Tohle jsem si nepřipouštěla, ani včera večer, když mi volal. Byl lehce nervózní. "Nemůžu se ti dovolat, proč mi to nebereš?" "Jsem ještě v práci, mám tu vypatý zvuk." "Nepřeháníš to? Neměla bys tolik pracovat!" "Neboj, už odcházím. Jak je v nemocnici?" Pak už normální rozhovor o škole, nemocniční stravě, bráchovi. Zlehčuju nadcházející zákrok. To nic není, narkóza je nejlepší, člověka nic nebolí. Otec se loučí. "Zítra mi nevolej, zavolám sám, nebo ve čtvrtek, až budu moct." Pokládám telefon, beru si kabát, zhasnu lampičku a loučím se. Šéf a grafik tu ještě dodělávají noviny.  

Ráno se vzbudím, vezmu červené desky, které jsem si půjčila v práci, překontroluju listy diplomky a jdu do školního copy centra. Proč tak rychle nastala chvíle, kdy jsem dospělá, a mám se starat a strachovat já o rodiče - tohle je velký krok do neznáma, a bojím se těch chvil jednou v budoucnu, až budou opravdu staří, jestli se zvládnu o ně postarat. Jestli nepodlehnu tlaku denních povinností, práce, děti, kroužky, teplé večeře, a neopustím je. Dokážu se o ně starat? Odejít třeba z práce? Teď se mi jeví nemožné dát je někdy do domova důchodců, ale co když to tak dopadne? Co když to dopustím? Odpustím si to?

Je půl desáté ráno. To nepřispívá k najití řešení. Bude to ještě dlouhý den.