Nevím, kde všichni berou čas. Mně se ho totiž nedostává. Dříve jsem
myslela, že je to tím, že ho promarním, promrhám, prostě prolelkuju. Ale dnes? Jsem
efektivní na 250 %, nikdo nechápe, jak to všechno zvládnu. Popravdě, já taky
moc ne. Ale jak jsem tuhle reagovala na podobné řeči, zopakuju i vám - když se
chce, všechno jde. Studuju a naplno pracuju. Chodím do divadel, kin, kaváren s
přáteli. Každý večer padám únavou a nohy mě bolí od podpatků. Protože nosím
sukně, i když je venku těsně před prvním sněhem. Každý den vnímám jako sváteční
den. Proto. Hezké oblečení k tomu totiž patří.
Ráno, cestou na bus, kdy se teprve doopravdy probouzím, ujišťuji se, že
mám, co bych měla mít. Ne jako dnes, kdy jsem si vzala neladící šálu a dvoje
rukavice, že teda odbočuju. Tak tedy, ráno po cestě, poslouchám svoje kroky,
sleduji, jak se noha pokrčí, jak noha dosedne na namrzlou zem. Dávám pozor na
bílé pruhy přechodů, ty tak kloužou! Sleduji svůj dech a myslím si, Bože díky,
že zase funguju, chodím a můžu žít normální život. Je to náročné, je to
vyčerpávající - ale je to něco tak úžasného!
A to je vlastně jediná volná chvilka dne. Jinak osm deset hodin v práci, kde se nezastavím a stěží stačím schroupat jablko, pak přednáška/seminář ve škole. Nebo do divadla. Nebo do knihovny. A pak na
byt. Zapnout počítač, přečíst mejly. Umýt hlavu, podívat se na seriál. A
unaveně po půlnoci jít spát s výčitkami, že práce do školy zbyly na víkend, že
jsem knížku zase neotevřela (není klid ani soustředění, vždyť i ty seriály prošumí kolem uší).
Taky není čas a prostor psát. To mi chybí hodně. Ty moje minipříběhy mě
dobíjejí neuvěřitelně. Navíc teď se toho hodně děje, co by stálo za to
zachytit. Kérka, točité schody, stisk ruky. Otočené razítko, strniště, načervenalý
boty. Želvička, Třeštíková, natáčení. Milion drobností, které bych chtěla
rozepsat do naducaných odstavců, protože za nimi jsou takové zajímavé příběhy. Ale
vím, že když to neudělám teď, jako, že neudělám, že se k tomu někdy vrátím. Ne,
nevrátím. A tak tyhle všechny příběhy zůstanou jen v mé hlavě, než i z ní
navždy zmizí.
A co je tedy tohle? Chabá, chaotická, půlnoční snaha zachytit aspoň něco. Zápis bez (zjevného) významu.
Žádné komentáře:
Okomentovat