Já a Petr

Petr. Čtyři písmena. Jedno jméno. Jeho jméno. Jméno, kterým se volá on, na které se otočí; zarazí se, pomalu zastaví, lenivě pohne hlavou a podívá se na mne. 

Jméno, které pro mne představuje jeho, toho vyzáblého kluka s trošilinku odstávajícíma ušima, až je to roztomilé. Jméno, které když slyším, zadržím dech. Přestávám dýchat, přestávám žít. Desetinu setiny jsem mrtvá, protože nedýchám. Ale ta chvíle, moje smrt, krása a utrpení v jednom. Pro Petra.

Možná jsem ho potkala moc brzo. Bylo mi čtrnáct. Ještě dítě! Dítě školou povinné, sice krátce před nástupem na střední, ale pořád dítě. Ale i kdyby mi bylo o pět let víc, nebyla bych jiná, uvnitř, citově, povahově už jsem byla utvořená. Tělo, ať si dělá, co chce. 

To lidi, to okolí, jejich názory a rozhodnutí, ti to způsobili, to oni.

Bylo mu skoro dvacet, vojáček ustrašený, do našeho města převelený. Bál se mě snad víc než já jeho.

Zajímavé je, že do té doby jsem se o kluky nezajímala. Jistě, takové ty řeči s holkama jsme vedly, o zpěvácích a hercích, ach ten je tak hezkej!, také jsem se přidávala, abych nebyla ta divná, ale jinak mi byli fuk. Byli pro mne něco jako scifi, budoucnost, kterou si nedovedu ještě představit, jaké to bude s někým chodit, vodit se za ruku, dát mu pusu, svěřovat se mu, jaké to bude, až mne někdo bude mít rád?, spousta úvah, které jsem ale doopravdy neřešila.

Většinu času mi zabíralo plavání, jsem narozená ve znamení ryb, vodu miluju, trávila jsem v ní pomalu víc hodin než na souši, tréninky, závody, spousta času na cestách, soustředění, a k tomu škola, moc volna mi nezbývalo. Nikdy jsem si nestěžovala, dělala jsem to, protože mne to bavilo, a přestože o závodění si již můžu nechat jen zdát, voda bude napořád podstatnou součástí mých dní. Byla jsem talent, říkal trenér, a opravdu pár závodů jsem vyhrála, a to i přes moje nervy, stresy před startem nebyly nic příjemného. Dneska mi to ale chybí. Nechce se mi tomu věřit, že to říkám, ale je to tak. Chybí mi stát na stupátku, celé tělo napnuté, a připravené ke skoku, maximální soustředění, chvění v konečcích prstů a do toho zazní Start!, a najednou přestanete přemýšlet, skočíte a plavete, tempo za tempem, prorážíte vodu, až do cíle.

Plavu stále, i když jen pro radost, a abych se udržela ve formě. To teď potřebuji zejména, když se příští týden vdávám. Ano, vdávám. A za koho? Ale no tak!, samozřejmě, že za Petra. Nedovedu si představit život s někým jiným. Jsme spolu pět let, a je to pořád krásné. Není mi ani dvacet, přesto jsem neváhala do toho jít. Stejně už nikoho jiného nemám. A Petr stál vždycky po mém boku. Jako já po jeho. Lidé nám to samozřejmě rozmlouvali a rozmlouvají, ale z toho už si nic nedělám, když dokázali před lety rozeštvat mě s rodinou, rodiči i bratrem, tak copak bych jim mohla naslouchat dnes? Nemohla, nedělám to, a nikdy nebudu. Jsem jen já a Petr, my dva spolu a celý svět proti nám. Není to snadné, ale tolik lidí je na tom hůř, protože jsou úplně sami.

Tak jsme se potkali brzy, no stalo se, přece kvůli tomu naši lásku neodsoudíme k záhubě? Lidi nás málem zničili, ale ustáli jsme to, jsme silnější než na začátku, takže bychom jim měli vlastně spíše poděkovat. Ale to nedokážu, tak dobrá nejsem, pořád jim mám ty štvavé řeči, se kterými chodili k dveřím našeho domu a zvonili na rodiče, za zlé.

Nechápali to, a co nedovedli pochopit, muselo být zákonitě zlé. Proto to způsobili, to oni. Petr se se mnou pod jejich vlivem opravdu rozešel, myslela jsem, že skočím z mostu do té naší Sázavy, ale naštěstí jsem přišla na to, že jen podlehl tlaku okolí. Chlapi jsou slabší než my ženy, vím, že mě miluje, vše jsme si nakonec vyříkali, dobře to dopadlo.

Jsme spolu krásných pět let. A budeme dalších čtyřicet, možná i šedesát. Jsme mladí, tak proč ne? Je to sice hrozné, že mne otec nepovede k oltáři, že je naše rodina rozštěpena. Ale hlavní snad je, že mám muže, to je dnes celý můj svět.

Tak nám popřejte štěstí do manželství! Anebo ani nemusíte, já vím, že my ho mít budeme.