Co chceš dělat, až ti bude třicet?

„Co chceš dělat, až ti bude třicet?“ zeptalo se mě onehdá ráno, po cestě do práce, moje druhé já.

Na odpověď si nemuselo dlouho počkat, mám jasno, snad až zoufale jasno. „Chci být máma.“

Vždycky o mě tvrdili, že budu dobrá máma. I ti, kteří mě znají do morku kostí, a ještě dál.  Já to nikdy neřešila, připadala jsem si mladá a nepřipravená. Snad oboje je ještě dnes pravda.

Jsou překážky, které mě na cestě k cíli svazují. Než je z ženy rodička, čeká ji dlouhá cesta, kterou musí jít. Pro někoho je to procházka růžovými sady, sem tam se píchnou o trn, když jim někdo srdce nalomí, spustí slzu, ale brzy k dalšímu voňavému keři přivoní.

Pro mě je to cesta křížová. Jdu po hrubých kamenech, srdce zatvrzelé, však ne navenek. Nemám k tomu důvodu, ani vinit z toho nemohu katolickou výchovu; tak proč jsem takhle nastavená, proč je mým údělem trápení?

„Mám pochybnosti, mám s ním být?“ ptám se mámy, kdo jiný také lépe poradí. „Pokud jste si souzeni, i když se budeš bránit, Bůh vaše cesty svede a spolu budete.“

 (Pochybnosti byly správné, vztah ne.)

To bylo minule. Tentokrát se už neptám. Neptám? Prostě cítím, že je to správné; i když nebude to snadné.

Neplánuju (raději moc), nevyčítám (si). Prožívám (v hlavě, těle, srdci).

Podlamují se mi kolena, třesou ruce, celé noci nespím. Nezažila jsem to mockrát, ale tohle je už teď o tolik intenzivnější.

Možná jen nejsem zvyklá na štěstí, možná je to odměna za úmrtí a týdny bez hnutí.

Všechno vedlo až sem, tak snad to smysl má.

(...a já jednou budu dobrá máma.)