Koukám na krasobruslení. Unášející hudba. Dvojice plující po zmrzlém parketu. Tanec na ledě. Krasobruslení měla ráda babička. Věta, kterou otec, její syn, říká vždy, když se objeví na televizní obrazovce přenos z mistrovství světa, Evropy či čehosi jiného. Hlavně taneční dvojice, hnedle upřesňuje.
A to je ten můj důvod, proč mám tenhle sport ráda. A proč mě rozechvívá. Připadám si babičce blíž. Té osobě, jejíž jediná vnučka jsem. Té osobě, co zemřela před tím, než se moji rodiče vzali. Na světě jsme se minuly o dva roky. Nic, nic kromě krve nás nespojuje. Mám pocit, že z ní nic nemám. Podobu, povahu, zájmy. Nic. Ale přiznávám se, moc o ní nevím.
Nedávno jsem v dokumentech náhodou narazila na její dívčí příjmení. Nic mi neříkalo. Podivila jsem se. Jak to, že ho neznám? Pozapomněla jsem ho? Nebyla to pro mně důležitá informace? Jak to, že mi to doteď nevadilo??
Živá babička přebila mrtvou. Hnusný, ale pravdivý.
Znám její zajímavý a neuvěřitelně těžký (a polovinu života i hodně smutný) osud. Znám její podobu z profilu, a to ze zarámované svatební fotografie, co měl děda v ložnici. Byla krásná. Tmavá, uhrančivá. Tajemná. Tuhle fotku, kdy děda s babičkou, mladý manželský pár, hledí odhodlaně do neznámé budoucnosti, miluju. Doufám, že se teď, když už není ani děda a z ložnice je salón s klavírem, neztratila. Musím to zjistit, hned, jak se tam zase objevím. Znám její podobu v padesáti, krátce před smrtí, z fotografie, kde stojí před motorkou. Je malá, tělnatá, je vidět, že oproti mladí hodně hodně nabyla. Je nakrátko ostříhaná. Unavené oči, úsměv z vůle, odhodlaný postoj. Nedala se snadno. Byla velký bojovník.
Poslouchám Čajkovského a další skladby, co si páry pro svůj výkon vybraly za doprovod, oči mám přivřené, vidím třpytky na sukýnkách, vidím uhlazené vlasy, ze kterých ani jeden pramínek nemá šanci uniknout. Komentář mi letí kolem uší, nemá šanci zaujmout mě. Mám vedle sebe ji, tu, která jediná má v tuhle chvíli moji pozornost.
Vím, že krasobruslení, zejména dvojic, tanečních i sportovních, budu sledovat tímto způsobem navždycky. Protože jen takhle se s babičkou potkávám. Teď, v tuhle chvíli, přes Soči a tamní stadion, jsem s babičkou spojená. Protože jak mi dnes i Max Frisch v Třetím deníku potvrdil, mrtví určitě nejsou tam, kde mají v kameni vyryté jméno. A má pravdu, protože ona je teď tady, se mnou, vedle mě, ve mně. Sleduje skrze mne ledové tance, piruety, skoky, soulad páru, vychutnává si je, jak já neumím, a já ji zatím fascinovaně pozoruji a něco nového se o ní, o sobě, o nás dozvídám. Tak jak jsem nikdy neměla příležitost.
Ale dost už slov tady psaných, ještě si musíme něco s babičkou vypovědět. Než poslední dvojice svoji jízdu dokončí.
Žádné komentáře:
Okomentovat