Dobré ráno, Petro

Petra neměla ráda dvě věci - brzké vstávání a špunty do uší. Zatímco se špunty nebyl problém, prostě je nepoužívala, se vstáváním to bylo horší. Musela. Musela, protože dítě chtělo nakrmit. Musela, protože starší dítě chtělo odvést do školky. Musela, protože jinak by nejstarší do 8.B nešla. Možná si nemusela pořizovat tolik dětí, když nesnáší ranní vstávání, říkala si každý den, když za tmy a za zvuku dětského vřískání odhazovala peřinu a s ní i teplo. 

Ale ta zoufalá touha, když jí bylo dvaatřicet a stále byla bez dětí a bez partnera, tak tu si pořád pamatuje. A ví, že by se teď cítila daleko prabídněji, i když by mohla ležet v klidu celé dopoledne. Ví, že měla štěstí, že v třiatřiceti ulovila snadnou kořist, právě rozvedeného pětačtyřicátníka, který měl jedno malé dítě (Báru, dnes chodící do 8. třídy). Chňapla po něm, než se stačil rozkoukat. Asi si to trochu nezasloužil. Chtěl se po rozvodu, který byl krutý a zlý, nadechnout vzduchu volnosti, a ona ho svedla na první večírku, kde se objevil, a hned do měsíce, hned po prvním sexu, s ním otěhotněla. Měla kliku. 

Jistě, že mu tvrdila, že prášky bere, jistě, že ho ujišťovala, že kondom netřeba, a že to ona stejně nerada. Jistě, udělala to tak, jak ženy odpradávna. Není na to hrdá, ale jak se říká, účel světí prostředky. A za odměnu, i když ona už na druhém dítěti netrvala, se k němu ještě nechala přemluvit - chtěl syna. Naštěstí to vyšlo. Třetí dítě by ve čtyřiceti už nedala. Takhle s nimi ve střídavé péči žije ještě Bára. 

Naštěstí je Pavel při penězích. Ne, že by nemohl být víc, ale pěknej domek na kraji Prahy jim dal postavit. Dvě pěkná auta taky měli. Děti vlastní pokojíky. Do práce po mateřské taky chvátat nebude muset, to už si na něm vydyndala, že by zůstala doma. Pomalu chtěla jako argument říct, aby uklízela. Ale na to má přece paní, tak to ne, naštěstí se zastavila dřív a repliku na jazyku nahradila vhodnější - aby byla doma až přijdou děti a mohla se jim věnovat, dělat úkoly, prostě udržovat teplo rodinného krbu. Pavel, vracející se nejdříve po osmé, unavený z celodenních bojů v kanceláři, neměl sílu vzdorovat. Chtěl klid, chtěl ve svém životě už jen klid a teplou večeři. 

Pěkné šaty taky měla. A každý měsíc nové kupovat mohla. Bezesporu si nemohla stěžovat. Až na to každodenní ranní vstávání. Nechat malého nasát z prsu. Má je vytahané, kde je její dřívější postava, už nenosí mimo dům trička bez podprsenky. Raději odvrátit zrak a Pavlíčka dát zpět do postýlky. Snad bude ještě chvíli spát. Jít do Julčina pokoje, pohladit po vlasech, políbit na čelo a pomalu probudit. Nechce se. Je tma. Ale čoky si dá. S mlíčkem! A kakavíčko! Julča se probírá během pěti minut ze spícího andělíčka do řádícího tasmánského čerta, kterého si pamatuje z kresleného seriálu. Nemohla by jí polovinu své energie dát, ptá se, v duchu a velmi často i nahlas, Petra. 

Nejhorší je budit Báru. Puberťák. Už jen ten její pokoj. Tmavý, plno plakátů s divnejma lidma, co maj pomalovaný oči do černa. Ale tomu ty, Petro, nemůžeš rozumět. Kolikrát tuhle repliku od ní slyšela? Dala se použít v podstatě na cokoliv, a ideálně k tomu teatrálně protočit oči. Hérečka.

Hrnek horké kávy. Ten by jí po ránu probral. Jenže nemá sílu kvůli tomu vstát dřív než Pavlík začne nabírat, že chce krmit. A tak se potácí domem se slepenýma očima ve vytahané noční košili s fleky od mléka (Pavlík si odříhl) a od marmelády (Julča ji chtěla obejmout). 

Dřív by nikdy nevyrazila ani s odpadky v teplákách, a teď? Přes vybledlou noční košili přehodí dlouhý šedý svetr a nasedne do auta. Před školkou vysadí Julču. Dítě jí mává, jako kdyby se loučili na týden. Petra se chtě nechtě musí usmát. A pak s Bárou před školu. Jistě, že ne až před školu. To by bylo potupný. Musí zastavit o blok dál, tam si Bára vystoupí, řekne čauves, ani se neotočí a tak pomalu, že už to pomaleji snad ani nejde, se vypraví k budově Základní školy Největší utrpení a nespravedlivost světa. Petra to nechápe, ona chodila do školy ráda. Byla oblíbená. Byla vůdčí typ. Třídní kráska. A navíc se slušně učila. Jo, to ona chodila do školy ráda. 

Otočí klíčkem, zmáčkne pedál k podlaze, zařadí jedničku. Rozjíždí se a odjíždí domů. Tam, když zaparkuje, malého vyndá ze sedačky, naštěstí v tuhle denní dobu vždycky spí, vypije, v najednou ztichlé a zaneřáděné kuchyni, vystydlé kafe. Je osm třicet a jí připadá, že prožila osmihodinovou pracovní šichtu. 

Za chvíli přijde paní na úklid, zatím se musí trochu zcivilizovat, zapnout pračku, sepsat nákup. Nejdřív ale musí převléct Pavlíčka. Už smrdí. Povzdechne si a položí hrnek s nápisem Maminka na okraj kuchyňské linky. Dobré ráno, Petro.