Duhovej kluk

Člověk může vyprávět všechno, jen ne svůj skutečný život. 

Max Frisch

Každá holka, když začne chodit s novým klukem, je zvědavá, co na to kamarádky. To je nepopiratelnej fakt. I já nebyla jiná. Zajímal mě názor těch holek, se kterýma jsem pila v patnácti houbu z petky na obrubníku u náměstí (a pak jsme v kině na Gangách v NY trpěly, neboť se nám děsně chtělo čůrat); těch děvčat, se kterýma jsem vystála tisíc front na oběd s oranžovým lístečkem v ruce; těch dívek, se kterýma jsme váhaly před místním kulturákem - jít na hodinu tanečních nebo raději na beton do vinárny? Prostě jsou to holky, se kterýma jsem prožila své mládí. 

Viděly mě opilou k slzám. Zažily můj happy day v roztrhané džínsce po tátovi. Byly vedle mne, když jsem poprvé zkusila jointa. Viděly mě, jak jsem nezvládala, když mi nadbíhal ten vytáhlej podivín z gymplu, který se mi ukrutně nelíbil (a taky jsem se ho trochu bála). 

Dnes jsou to dospělé ženy, které mě dobře znají. Tak si myslím, že ne, pánové, opravdu není nic divného na tom, když se jich ptám na názor na svoji drahou polovičku. Přece to, když se zeptám, a priori neznamená, že daný názor převezmu za svůj. 

Jelikož jsem se takhle přeptávala jen párkrát, nemám s tím moc zkušeností, přesto mě zaráží, že dostávám tak stručné odpovědi. No dobrý. Hodíte se k sobě. Je milej. Je hodnej. Nevím, zda nechtějí říct víc, aby mi neublížily (nebo neurazily), ale spíš je to tak, že jim to jako hodnocení stačí. Sama nápadníky kamarádek vlastně taky víc nehodnotím, to jenom když teď jde o mne, tak bych chtěla vědět víc. 

Kamarádka Miranda (přezdívka of kóz) řekla: Na mě je moc hodnej, s tím já bych nevydržela. Chápu to, taky jsem v dospívání toužila po několika klucích, kteří byli buď nedostupní, naprosto odlišní ode mne nebo tak trochu špatní kluci (Jasně, že jsem chtěla jsem, aby Rory chodila s Jessem!).

Toužila jsem po Jirkovi z céčka. Protože byl vysokej, měl krásnej úsměv, blonďaté vlasy a líbil se všem. Byl nedostižnej. U učitelů neoblíbenej, a (i) proto u holek na piedestalu. Páni, ten když mě vyzval v tanečních, z toho jsem žila celý následující týden. (Přiznání: I dnes se mi z téhle vzpomínky ještě roztřesou nohy.) Nebo Petr, s kterým jsem neprohodila během pěti let ani slovo, ačkoliv jsme chodili na stejný kroužek a potkávali se skoro denně. Pak jsem tedy měla reálnou možnost chodit s bad boyem, říkejme mu Tom Cruise. Nosil křivák a jezdil na motorce. Zavedl mě do podniků, kam bych nikdy nevkročila. Ukázal mi místa, co jsem nevěděla, že v ulicích, kudy denně chodím, jsou. Seznámil mě s lidmi, kteří mě fascinovali. Byly to krásný časy, ale od počátku jsem tušila, že nejsou opravdový. Že takový to nemá bejt. A nebylo, jak se po pár měsících ukázalo. 

No a pak dlouho nic, škola, nemoc, práce, stěhování, divadla. 

Pak se osud stal a já se potkala se svým panem Božským (Hurá! Jsem Carrie! Píšu blog a mám svého Mr. Big!). Je hodnej, jak by Vám řekl každej, nejen mé kamarádky. Je mi povahově blízkej. Rozumíme si. A tohle všechno je krásný a obyčejný jako každý večer těch pár minut před spaním, kdy se doma sejdem a mluvíme o nepodstatnejch věcech. Ale taky mám ráda, že mě něco učí. Že se ode mě liší. Jsou to takový maličkosti, pomalu k přehlédnutí. 

Že je zklidněný, neřeší, že půjdeme ležet o pět minut déle, to já, nervózní, neustále na hodinkách pohled utkvělý. A přitom není důvod. Jen proto, že jsem si to stanovila, že půjdu spát přesně v jedenáct, jsem z toho vystresovaná. Ale už se mi daří občas být v pohodě jako on. 

Líbí se mi jeho organizovanost a systém. Například v mobilu. Všechny kontakty má seřazené podle příjmení, ať se jedná o kohokoliv. Maminku či účetní. Nechápu. Já tam mám uloženo Mamča, Michal, šéfFirma, zubař, zubařPevná. Prostě chaos. Ale on ne. Fascinující. Motivující (i když vím, že k tomuhle, pro mě až příliš chladnému stavu, svoje kontakty v mobilu nikdy nedopracuju). 

Vím, že nic není černobílý, nikdo nemá jen jednu škatulku, není jen hodnej, protivnej nebo fialovej. Jsme barevnější než nejkrásnější duha. Jen je prostě fajn, když se potkaj dva takoví jedinci, kteří když se spojej, tak vytvořej novou barvu, ještě krásnější. A o nic jiného (kromě tvrdé práce na vztahu) vlastně nejde.

A já to tu teď spisuju jen proto, že on tu není. Ale až přijde - a dáme si pusu na přivítanou, povíme si, co přes den v práci, lehneme si, přečteme pohádku, zhasneme a řekneme dobrou noc - já budu vědět, že tohle je ta barva duhy, co chci celý život žít.