Když dospějeme a dostudujeme, přestaneme mít všechen čas světa. Dny trávíme v práci. Zbytek času představuje únava, cesta z/do práce, telefonáty s rodiči, kafe s kamarády a večery s partnerem u televize. Abych nekřivdila těm lepším z nás, někteří sem zvládnout natěsnat i sportovní aktivity.
V tomhle čase je volného času, kdy na nic nemusíme myslet, nedostatek (nebo se nám to alespoň zdá). Významem toaletního papíru se začneme zabývat, až když nahmatáme prázdnou ruličku. Z ledničky občas vyhodíme zplesnivělou skleničku čehosi. Prach utřeme jednou za týden (nebo za dva), ale jen na nejviditelnějších místech (na oprášení rámů obrazů, k čemuž bychom potřebovali přinést židli z druhého pokoje, nemáme energii, chuť a hlavně čas).
Nemít čas je efektivní. Víc než si myslíme. Nemám čas? Nežehlím. Většina se vyvěsí sama či na těle během cesty do práce. A těch pár kousků, které se bez zásahu žehličky nedají opravdu vzít mezi lidi, si holt pobude ve skříni pár měsíců (v mém případě spíše let). Nemám čas? Nechodím do obchodů a neutrácím za nepotřebná trička podobného střihu a vždy stejné (tedy černé) barvy.
Pak se v pracovní fázi života přihodí vynucená pauza (nemoc, výpověď; V mém případě tělo dalo stopku, a řeklo, takhle se tedy trápit už nebudeš!) a vy najednou máte čas. Nejdřív je to nepříjemný. Pocit, že ostatní makají a vy se flákáte. Pak je to opojné. Zdolat hromádku rozečtených knih, co vás už půl roku děsí na nočním stolku.
Máte čas 24 hodin denně. Co to znamená? Můžete si víc všímat a prožívat každou minutu. Najednou nepřehlížíte, ale vidíte. Třeba tu pavučinu u lustru. Zvládáte každé ráno otočit kalendář na aktuální datum. Přerovnáte si oblečení ve skříni. Konečně vyhodíte patnáct let staré okopané lodičky a děravé prostěradlo. Máte čas na delší zápisky do deníku (paradoxně v době, kdy se toho méně děje.) Srovnávat a vyhlazovat igelitky, které se za poslední roky nahromadily v komoře. Ano, i takhle můžete dopadnout.
Ve výsledku je nakonec jedno, jestli zrovna máte či nemáte čas. Hlavní je, jak ho prožíváte. Ne navenek - jestli jste v kostýmku na poradě, upocení v Bille, či podruhé za den zametáte jehličí opadané z vánočního stromečku - ale v tom, co cítíte. Jestli si uvědomujete, že prožíváte něco, co je jen teď (i když se to, pravda, od zítřejší fronty na poště nemusí moc lišit).
Jsem ráda, že mám čas. Protože je to na omezenou dobu. Můžu se zastavit, uklidnit, nadechnout. Můžu přemýšlet. Můžu se více soustředit na vyprávění přátel. Chodit denně na procházky a poznávat okolí. Vnímat počasí (svítí sluníčko? o kolik ubylo sněhu oproti víkendu?).
Měla jsem čas zaznamenat, že teď v únoru to jsou tři roky, co jsem začala psát tenhle blog (ten nepodstatný impuls, příšerné první příspěvky, zlepšení možnosti vyjádřit se, zachycení některých situací, které by bez toho už nebyly v mých vzpomínkách, přínos pro můj každodenní život...). (Úplně to sem nezapadá, ale prostě musím: Díky Vám všem, kteří můj blog čtete. Jste pro mne důležití.)
Je jeden čas, který máme všichni (teď a tady), a to je čas být šťastný. A pokud nejsme, najděme si čas zjistit proč.
Žádné komentáře:
Okomentovat