Příběh mé babičky

věnováno tátovi

Příběh o životě mé babičky, kterou jsem nikdy nepoznala. Člověk píše příběhy vymyšlené, člověk píše příběhy inspirované svými přáteli, člověk píše příběhy lidí, které náhodně na své životní pouti potkal. Já přesto nejraději píšu o své rodině, o svém dětstvím, o dřívější době. O tom krásném, těžkém, pravdivém a mne se dotýkajícím. Možná tím, že jsem nepoznala svého dědu, svoji babičku, a o druhé již taky přišla, mám potřebu si je připomínat, zhmotnit do slov, tak, aby tu byli se mnou, teď a napořád.

To, co se chystáte číst, je částečně pravda, v ostatním pracovala moje představivost, jak si myslím, že to bylo, nebo jak bych chtěla, aby to bylo. Ale to pro vás jako čtenáře není důležité, pro vás je to příběh života Marie Dočkalové. A já si jen přeji, abyste pochopili.

******

"No tak holka neřvi. Tím si k ničemu nepomůžeš. Na, tady máš kapesník, utři si ten nos." Maruška popotáhne nosem a natáhne se pro podávaný kapesník. Vysmrká se a zase se rozvzlyká. "No tak Maruš, prosím tě, nejsi první holka, co na ni kluk na vojně zapomněl, no." A teď už Maruška pláče pořádně. Teta Marta zalomí směrem k nebi rukama jako by říkala ty to vidíš, Bože, ty to vidíš. 

"Když já ho mám pořád ráda. A on mi slíbil, že se vrátí." začne Maruška, když se trošku uklidní. 

"Slíbil, slíbil. Ale nevrátil. Vždyť vojna mu skončila před dvěma měsíci, a on tu ještě není. Ten už se tady neobjeví."

Maruška se zase naplno rozbrečí. "Když já, když já...já...já jsem těhotná!" vyjde s pravdou konečně ven.

Teta Marta ustrne v pohybu a posadí se na židli. "Ty jedna holka nešťastná!" A tak na sebe ty dvě koukají přes stůl s omyvatelným ubrusem, na kterém se střídají hnědé a bílé kostky. A hodiny na zdi odbívají šestou.

------

Teta Marta si vzala Marušku na vychování. Doma s mužem už měli dvě děti, pětiletou Jarku a dvouletou Mirku. Maruška byla stejně stará jako Mirka. Obě se narodily v roce 32, jen jedna osmého a druhá desátého dubna. Byly si i trošku podobné, a tak není divu, že se v okolí vžilo, že jsou to dvojčata. 

Jenže teta Marta se k Marušce jako ke své nikdy nechovala. Ne, že by nechtěla. Naopak. Jen to prostě nějak nedokázala. Marušku si vzali s manželem na vychování pro peníze. Dostali za to dost, to je pravda. Maruška se u nich jako dítě neměla špatně. To je taky pravda. Chodila do školy, měla celkem hezké šaty a spoustu kamarádů. Ale doma! To byla dřina. Spousta práce, a po Marušce se u Dočkalů vždycky chtělo víc než po vlastních dětech.

Když Maruška dospěla do věku patnácti let, přemýšleli co s ní dál. Peníze už byly dávno pryč, tak co teď. Nakonec ji poslali do Prahy, na vyučenou. Elegantně se tak zbavili povinnosti ji živit a šatit. A tak se Maruška ocitla mezi broušenými vázami a skleněnými figurkami. Začala prodávat ve skle. 

Domů se vracela na svátky a delší volna. V devatenácti potkala Františka. Báječný společník, hrál na harmoniku a uměl vyprávět vtipy. A že se teda vezmou. Jenže za dva měsíce narukoval František na vojnu. A tak se svatba odložila. Prozatím. 

-----

O svých skutečných rodičích Maruška něco málo zjistila. To víte, po vsi se ledacos povídá, a když člověk poslouchá, dozví se, co potřebuje.

Marušky maminka byla služka u sedláků. A jak to tenkrát bejvávalo, kromě utírání prachu, vaření obědů a praní prádla byla po vůli pánovi pro potěchu. Když přišla do jiného stavu, sedlák a selka ji donutili se dítěte vzdát, jinak že by musela z domu. A co měla chudák ženská nešťastná dělat. A tak Maruška skončila u Dočkalů.

-----

Ve Skle a porcelánu pracovala zhruba rok, když do obchodu přišla zvláštní zákaznice. Ono na ni ve skutečnosti nic zvláštního nebylo, drobná žena se šedinami ve vlasech, ale zvláštně se chovala. Nedívala se po vystaveném zboží, ale po prodavačce, po Marušce. 

Nakonec si vybrala malou sošku tanečnice. Nechala si ji zabalit. Zatímco Maruška halila sošku do vrstev papíru, zákaznice z ní nespouštěla oči. Maruška je na sobě cítila, jako kdyby ji kůži propalovaly. Podala sošku, zákaznice poděkovala, zaplatila a odešla. Zvonek cinkl, dveře klaply. A v tu chvíli Maruška věděla. Věděla, že se potkala se svou mámou.

----

Jednoho dne se František vrátil. Přišel do vsi jakoby nic, jako by se nezdržel o celé dva měsíce. Nikdy nikdo nezjistil, kde František tu dobu žil. Chlapské dobrodružství? Marušce to bylo jedno, hlavně, že vrátil. Honem honem byla svatba. Inu, bylo na čase, za pár měsíců se jim měl narodit syn. 

------

V sobotu před veselkou u Dočkalů někdo zaťukal na dveře. Pan Dočkal šel otevřít, za dveřmi stál vysoký štíhlý muž v černém obleku s dlouhatánským knírem. Marušky otec. Že se doslechl, že se bude vdávat, a že by jí rád dal trochu toho věna. Pan a paní Dočkalovi to rázně odmítli. Že si ji na vychování vzali oni, a že jí svatbu taky tedy vystrojí sami. A tak si nic nevzali. A pán s dlouhým knírem urychleně odešel se skloněnou hlavou. 

Kdyby to alespoň byla pravda, jenže nebyla. Maruška nedostala žádné věno, jen Dočkalovi nechtěli připustit, že by něco mít mohla. A jak by se jí a Františkovi něco na přilepšenou do začátku hodilo.

-----

Problém byl, kde budou bydlet. František neměl nic kromě motorky a harmoniky. Maruška jen trochu toho porcelánu z obchodu. Tak kam mají dva mladí lidé s dítětem na cestě a bez prostředků jít? Nakonec sehnali v sousední vesnici takový malý domeček. No domeček, tak to nazvat ani nemůžeme, vždyť dnes i garáž na auto má větší rozměry. Byla to pomocná stavba, kde se sušilo seno. Majitelé hlavního domu byli tak hodní, že jim ji prodali. A tak se zde zabydleli, což nedalo moc práce vzhledem k tomu, že toho měli poskrovnu.

František začal pracovat ve fabrice a o víkendech hrál na svatbách, každá koruna dobrá. 

Narodil se syn Stanislav, o rok později dcera Jiřina.

Prožili tady krásných osm let. Bylo načase jít o dům dál.

-------

A tak Maruška s jedním Františkem, dvěma dětmi a třemi kufry přišli do okresního města. Dostali do podnájmu byt. Byl malý, ale bylo to ve městě, a tak děti mohli sami chodit do školy a Maruška opět začala prodávat. František začal pracovat ve zdejší strojírenské fabrice.

----------

Marušce, teď jako mámě dvou dospívajících dětí, už nikdo neříkal Maruško, ale Marie. Ono by to taky nešlo, už to nebyla ta malá drobná osůbka, ale pořádná ženská, tak jak máma od dětí má vypadat.

Marii prodávání v obchodě vždycky moc bavilo. Měla ráda lidi, ráda si s nimi povídala a přitom balila křehké sklo do papíru. Díky tomu, že pracovala v obchodě, měla doma ty nejkrásnější čajové soupravy - růžovou, noc a tolik čínského porcelánu, že už pomalu nebyl kam dávat. Tyhle čajové soupravy vystavené v obývacím pokoji byly podstatou mého dětství. 

------------

Marie vzdala výchovu svých dvou dětí poměrně rychle. Neměla šanci proti těm třem, mužovi, Stanislavovi a Jiřině šanci. Byly tak jiní, nikdy nejedli u stolu, každý jedl, kdy chtěl, utrhl si největší kus masa, žádné dělení, kdo se jídla zmocnil, toho bylo. Ostatní měli smůlu a smutnili hlady. Ustálilo se pravidlo. Potrava je toho, kdo se jí zmocní. Platilo bez výjimky.

-----

Marie to s Františkem neměla jednoduché. Ale jedno se mu upřít nedalo, její muž jí zachránil život. Když se vdávala, byla udřená, vyhublá na kost. František ji donutil odpočívat a vykrmil si ji. Na to byl František od mládí zaměřen - na dobré jídlo, teplo a v práci se nepředřít. Jeho tři hlavní zásady, které nám dětem později neustále připomínal.

------

Často se hádali. František už byl takový, zvyklý se rozkřičet, ale pak ho to za chvíli přešlo, určitě nešlo o nějakou tichou domácnost, to nikdy. Jen jednou se Marie rozzlobila tak, že s mužem nemluvila dva dny. To se přihodilo, když František prodával jejich staré auto. No, nemělo žádnou cenu, špatně jezdilo, prohnilé bylo, táhlo do něj. A tak byl rád, že se ho zbavili. Jenže problém nastal, když Marie zjistila, že v autě zůstaly deky. Jejich nejlepší. Ty deky měly daleko větší cenu než samotné auto. Marie to obrečela a Františkovi do smrti neodpustila.

------

Marie s Františkem byly svoji sedmnáct let, když začali stavět dům. Nikdy dřív je to nenapadlo, ale když je v pořadníku na větší byt už zase přeskočil nějaký papaláš, Marie se naštvala, a řekla, že takhle to nejde, a že se bude stavět.

Šli se podívat na parcelu, co František koupil. Bahno, voda, kamení. Vypadalo to hrozně. Nikdo si neuměl představit, že by se tady dalo něco postavit. 

A taky to nebylo jednoduché, stavělo se o víkendech, o odpoledních. Stavělo se roky, pomalu. Zatímco okolní domy rostly závratnou rychlostí. Přesto se podařilo a po pěti letech proběhla kolaudace. Nevadí, že to bylo na poslední chvíli, aby se splnily podmínky, nevadí, že ostatní už dávno plně bydleli. Nevadí, oni to dokázali, úředně dostali potvrzení, že mají dům! 

------

Marie se z něj neradovala dlouho. V roce 84 umřela. Rakovina. Bylo jí padesát dva let.

-----

Babičku Marušku jsem už neměla to štěstí poznat. Přesto jí vděčím za mnoho, to nelze slovy vypovědět. Moje maminka je také prodavačka (lahůdky), a tak není se co divit, že se s babičkou znaly. Babička jí vždycky říkala, že by se skvěle hodila k jejímu synovi. Maminka se jen hezky usmála, tak jak to ona umí, a nic neřekla.

Pak babička umřela. A táta se seznámil s mámou. Za rok se vzali. Za další jsem se narodila já. A za další bratr. Ale to už je jiný příběh.