Prázdno

Vrátit se domů a cítit prázdno. Může být něco horšího? Život je stejný, plyne za stejných slov, vět, témat hovorů. Stále mám smích (to s dítětem nejde jinak), stále se těším na mužův večerní návrat k nám. Stejné polibky na rozloučenou a přivítání. Vše vypadá jako před mým útěkem.

Ano, rozhodla jsem se vrátit. Ano, věděla jsem, do čeho jdu. Počítala jsem s tím, že to nebude snadné. Jen jsem nečekala v sobě díru. Dutou, bezbarvou, chladnou. Zatím jsem ji neprozkoumala. Co se ze mne ztratilo? Co obsahuje? Může růst? Desítky otázek mi víří v hlavě.

Nehledám odpovědi, teď a tady, nechci. Vím, jednou mě to dožene. Ale teď je teď. Vařím v hrnci špagety, na vedlejší plotýnce míchám omáčku na ně. Mám ráda teplo a vůně, které vznikají při tvorbě pokrmů.

Skládám prádlo ze sušáku, rozděluji je na tři hromádky - pánské, jeho, dámské, mé, dětské, její. Málo co je společné, snad ubrusy, povlečení. Co nás spojuje, co nás rozděluje?

V hlavě nic, oči hltají stránky jedné knihy za druhou. Čtu, až mě bolí oči. Potřebuji přehlušit prázdnotu v sobě, potřebuji zaobírat se jinými životy, než je ten můj, jeho, náš.

Jemná vlákna pavučiny se tu objevila tak náhle, že jsme nepostřehli, jaký problém se k nám blíží. Teď je tady, co s tím?

Nikdo mi neodpovídá, nikdo to za mne nevyřeší. Ale bez pomoci to nepůjde. Kaštan v dlani mi dává naději.