Mít dítě přináší nejrůznější okamžiky. Štěstí, když vidíte jeho úsměv,
mávání ručičkou, slyšíte smích. Nadšení, když poprvé zvedne hlavičku, přetočí
se, udělá krok. Radost, když vidíte, jak rozbaluje dárky, jak víská a mazlí se
s plyšákem. Nervy na pochodu, když vám už dvacet minut zdrhá bez plíny a
vy ho ne a ne donutit, aby se nechalo přebalit. Nebo když urve lištu,
dvacetkrát vyndá složené prádlo ze šuplíku.
Mohla bych pokračovat dál, ale nebudu. Chci popsat jeden těžší okamžik.
Odběry krve. Ono se to nezdá, pro nás úplně banální věc. Já chodím na odběry
každý měsíc, dva. Rutina, jen se nedívám na zajíždějící jehlu pod kůži, to mi
nedělá dobře. Ale teď mám jít na odběry s ročním dítětem!
Žádanka v ruce, dítě v druhé. Je mi těžko, když opouštím ordinaci
dětské lékařky. Hned píšu manželovi, půjdeš tam s námi, prosím!, sama to
nezvládnu. A on, protože je to ten správnej chlap pro život, obratem píše, že
samozřejmě ano.
Jdeme tam hned druhý den ráno. Rozespalí, nervózní, Modřinka bez ranního
mlíčka zatím veselá. Při našem příchodu si zdravotní sestřička povzdechne. Asi
má své bohaté zkušenosti s malými dětmi.
Když si posadím Modřinku na klín a podle pokynů uchytím křížem obě její
ručičky, Modřinka vycítí nebezpečí a začne se kroutit a pobrekávat. Dvě sestry
sedí před námi. V jedné ručičce marně hledají žílu. Vidím jehlu, jak se
komíhá pod kůží v loktu. Dítě má hroznou sílu, těžko ho držím, neuvěřitelně mě
to vyčerpává. Krev se nabrat nepodařilo.
Sestry se vymění a zkoušejí druhý loket. Tentokrát jsou úspěšnější a trefí
žílu. Jen ta krev neteče! Modřinka už řve naplno, já mám co dělat, abych ji
nepustila. Jsem z toho unavená, ale je to dobře, protože to odvádí myšlenky
na Modřinčino trápení a brekot. Krev se nabrat nepodaří.
Telefonát. Prosba o posilu. Přichází další dvě zdravotní sestry. Držím
Modřinku v náručí, ukazuji jí obrázky zvířátek, lehce se zklidní. Předám malou
manželovi, teď je řada na něm. Po kapkách teče krev ze žilky na hřbetu ruky.
Odběr je u konce, týden budeme trnout při čekání na výsledky, ale teď
dáváme Modřince mlíčko. Hltavě pije z lahvičky, pořád je to naše miminko.
Pak si pohraje s místními hračkami a jedeme unavení domů. Manžel se s námi
po cestě loučí, čekají ho pracovní povinnosti.
Dnes je ten den, kdy přišly výsledky. Vše je v pořádku.
Opět se vracíme ke stavění kostek, hraní s míčkem a prohlížení
knížeček. Prožívané štěstí je zase lehčí, když jsme odstřihli balvan „odběru a
dlouhého čekání na výsledky“.
Žádné komentáře:
Okomentovat