Před nějakým časem (dny? týdny?) jsem listovala diářem a zapisovala si
divadla, lékaře, povinné nákupy. Prostě co a kdy nutně musí být. Došla jsme až
k adventnímu času - a automaticky jsem si zapsala na nedělní stránky text
o adventu. Některé roky jsem je psala jiné ne. Letos tedy do nich chuť je - čas
méně* - ale budou! A protože čas utíká rychle, zde je první z nich:
Je neděle, první adventní, už po probuzení na to myslím. Včera jsme
strávili den po obchodech, abychom dnes mohli neděli světit a prožít jak se má.
Den s rodiči - naposledy v tomto roce. Snažím se vychutnat každou
chvíli.
Jdu s mužem do kostela. Po roce bez kočárku! Modřinky si užívají máma
s tátou.
Neseme věnec. Bude při mši požehnán biskupem Malým.
Bohoslužba v kostele, kde jsme se brali, kde nám pokřtili dítě.
Plný kostel lidí - převážně mladých. A těch dětí, kolik se sejde u oltáři,
při otčenáši.
Vracíme se domů, sluníčko svítí, věnec položený na dlaních. Při cestě
metrem ani nečteme, oba dva v sobě necháváme doznít dnešní promluvu.
Snažím se uchovat v sobě ten hezký pocit. A odnést si do adventní doby
klid, vnímavost, soustředění na podstatné hodnoty.
Oběd, co přivezla máma. Žádný nechutná tak dobře jako od ní. Sedíme kolem
stolu, poprvé i s Modřinkou (už má jídelní stoličku, je to velká holka).
Předáváme si Mikuláše a dárky. Skříň plná balíčků v pestrobarevných papírech.
Pracny, perníčky, kokosky, vanilkové rohlíčky. Máma je úžasná! Pekla celý týden, aby nám přivezla chuť Vánoc.
Loučení.
Odpoledne upravuji prostor na poličce, aby byl kam umístit adventní věnec. Muž vyndává
dva betlémy - svítící a Ladův (oba dva máme vlastně teprve od loňska - jeden
darovaný, jeden koupený).
Večer svítíme betlémem, zapalujeme první svíčku na věnci. Pouštíme si Obra
dobra, v duchu snažení o tradici - o adventní neděli
pohádku/veselý/vánoční film.
Je půl jedenácté, manžel použije zhášedlo (úlovek ze sobotní návštěvy v Ikee)
na ukončení dne a plamene voňavé svíčky (taky Ikea).
Noc, spánek.
Začátek dalšího adventního týdne.
Žádné komentáře:
Okomentovat