Advent

Předsváteční čas

Dočkala jsem se ho a on přišel. Tak jako každý rok. A zase se mi zdá, že dorazil nějako brzo. Adventní čas. Vítám ho překvapeně, roztržitě, ale pod tím vším i radostně. Advente, tak už jsi tady! kroutím hlavou. 

Čtyři neděle, kdy se brzo stmívá, nákupní centra jsou plná péřových bund a nervózních tváří. Čas, kdy se musí v práci udělat uzávěrka, ve škole zase zápočty. Čas, kdy se musí napéct nejméně šest druhů cukroví a umýt okna, aby nás sousedka nepomluvila. A taky proto, že to dělala i maminka. A milion dalších věcí. 

Čas, kdy není čas.

O to nutnější je si ho udělat. Zastavit se, odložit skleničky připravené na leštění nebo holt zadělat o dvě těsta méně.

Dneska je doba rychlá a času málo. Navíc ten tlak mít všechno tip ťop je velký. Nejde o okolí, to ať si říká celkem, co chce. Na to je můj život krátkej, abych naplňovala normy druhých. Ale ten vnitřní hlas, ten perfekcionistický panáček, co pořád vyskakuje: Tak upeč perníčky, ty ještě nemáš vanilkový rohlíčky? A do čeho budeš balit dárky, když nemáš žádný papír? A co samotné dárky, ty taky nemáš co?? Že se nestydíš! Pár let už ale panáček vyskakuje marně, mám ho "na háku" (takhle už asi dnešní mladí ale nemluví, co?)

Začal advent. První neděle je dnes. Já si záměrně udělala hodinu volna (a chci ji mít každý týden - tak schválně, jestli to vyjde.). Jen já. A moje oblíbené vánoční písničky (především ta Lennonova nesmí chybět). A prázdná stránka, která zachycuje, co mi letí hlavou. Jako vždy spletené páté přes deváté. No a co, je to můj adventní čas. 

Rozvrhuju si ty následující tři týdny. Jak s nimi naložím. Zoufale hledím na zaplněné řádky diáře. Cíleně jsem si nařídila vánoční dny. Mám dva. Sobota patnáctého (Praha s přáteli. Vánoční bazar v Disku. Staromák. Večer Listování.) a zlatou neděli (S mámou doma. Půjdeme do centra, koupíme si jmelí, potkáme známé a odpoledne budeme dělat polívku, připravovat na salát a možná už i kubu, ale určitě sladkou omáčku spácháme.). Nebude to dokonalé, nikdy není. Ale bude to s lidmi, se kterými je mi krásně.

Tak jako každý rok, i letos to mám s dary snadné. Dárky v podstatě nekupuji (jen rodičům, kde se o nápady i náklady dělím s bratrem, a nejbližším přátelům, to stačí drobnosti). Pro tátu už jsem ho vyzvedla v pondělí.

Na náměstích se rozsvěcují stromy. Můj letošní první jsem spatřila ve čtvrtek večer na Míráku. 

Těším se na Štědrý den, až budu zdobit stromeček. Až otec řekne, že je to hroznej chcípáček, a že už jsme měli koupit nový, jenže já to zakázala, přestože stromek v námi požadované velikosti stojí tak stovku. Jenže tenhle stromek máme sedmnáct let, a pro mě důvod jeho pořízení je pořád jaksi sentimentální. A jak jsem řekla, dokud budu na Vánoce doma, nový stromeček nechci. A basta fidli.

Jako každej rok, i letos pojímám advent k domu, dělat hezké věci. O to se snažím sice celý rok, ale o adventu cíleně. Každý den, nějakou drobnost. Pro druhé. Někomu s něčím pomoci, převzít jeho úkol na sebe, dát mu maličkost, rozesmát zasmušilého. Cokoliv. Přináší mi to velkou radost.

Prosincové kavárny. Skupinky žen všeho věku, co se scházejí, popíjejí a předávají si dárky. Na to se tak nádherně dívá!

Těším se na štědrodenní půst. A jak si večer dám kapra s bramborem. A jak otec jako každej rok se zeptá, proč nejím polévku/salát/kubu/omáčku. Miluju ty zažité zvyky. Stejně jako poslední ozdobu s ovečkou.

Co jsem si letos na advent stanovila? Ani jednou nejít do nákupního centra (vloni to myslím vyšlo). Nekupovat balicí papír (doma máme dárkové tašky, které používáme už asi sedm let). Nenechat na sebe přenést stres ostatních. Nepéct (to ale nevyjde, nemůžu to nechat jen na mámě). Najít si čas na co nejvíce přátel.

Adventní čas je pro mě každej rok čím dál víc smutnější....ale zatvrzele tomu vzdoruju.

Nechci perfektní Vánoce, chci se jen přiblížit těm dětským.

Těší mě, že mrzne. Těším se na sníh.

Advente, to je tak dobře, že už jsi tady! 

Směs songů dohrála. Hodina skončila. Tak zase za týden. To už bude bronzová...