Autobusem

Autobus se vyhoupl na obzoru. Jako první ho zpozoroval majitel masny, kterého k povolání předurčovalo už jeho příjmení Tučný. Na znamení, že se autobus blíží, popošel dva kroky ke kraji chodníku. Na to se chopila Naďa těžké igelitové tašky, ve které si vezla plody matčiny kuchyně. Naďa byla opálená ze solárka a velmi zmalovaná. Její dvě dospívající děti, obligátní dcera a syn, stály za ní. Sandra se vymluvila na těžký batoh, a tak napnuté ucho igelitové tašky předala Naďa synovi Ondřejovi.

Mezitím autobus zabrzdil v předepsaném místě a urychleně se nastupovalo. Řidič měl lehké zpoždění, nikdo mu to však nevyčítal, neboť za poslední dva dny napadlo čtyřicet centimetrů sněhu a silnice podle toho vypadaly. 

Dneska jel řidič Jan Procházka, velmi silný, ale dobrý chlap. Ochotně pomáhal dívkám s těžkými kufry, ve kterých vezly stravu, oblečení a knihy na kolej, do zavazadlového prostoru, i když to pro něj znamenalo zabořit se pravou nohou do třiceticentimetrového sněhu nahrnutého u chodníku. Jan Procházka to udělal rád, bral to jako samozřejmost a za mokro v botě, které postupně sílilo, jak materiál nekvalitních bot podléhal, se na nikoho nezlobil. Ba dokonce mu nedokázalo ani zhoršit náladu. 

Autobus byl skoro plně obsazený, přesto se čtyřem nově přistoupivším pasažérům volné místo nalézt podařilo, přestože neseděli vedle sebe. 

V prostoru dopravního prostředku byla poklidná atmosféra. Někdo četl, někdo poslouchal hudbu, někdo pracoval na notebooku, někdo pospával. Ostatní, kteří si ze zde uvedených činností nevybrali, sledovali míjející krajinu a soumrak, který na ni dopadal. 

Na sedadle číslo devět seděla šestadvacetiletá Karolína. Na klíně rozpláclou kabelku, na kabelce otevřenou knihu, kterou ale nečetla. Dívala se z okna a na nic nemyslela.

Bolina.

Právě minuli ceduli, která jim oznamovala, kam se zrovna přivezli. 

Karolínu název vsi zaujal a pak ji napadlo, jaká vesnice může následovat po Bolině? 

Bolinka.

To už se musela Karolína usmát. Bylo to logické, ale stejně ji to nenapadlo. Karolíně se zlepšila nálada. Vrátila se ke knize.

Začalo se šeřit. Bylo stále více cestujících, které nalákal Pán Spánku do svých snových sítí. Naštěstí byl hodný a pana řidiče Procházku nechal být. Všechno vypadalo idylicky. Klasická nedělní cesta po D1 směrem ku Praze. To ale ještě nikdo nevěděl, co přijde. A v tom je ten svět, přestože je dost krutej, krásnej. Nevěděli nic, nebáli se, nestrachovali. Bylo by to stejně zbytečné. 

Když se ujelo tolik kilometrů, kolik se ujede po dvaceti minutách jízdy na zledovatělých silnicích, Nadě něco seplo v hlavě, a došlo jí, co ji celou dobu ruší z pohodlného klímání. Zapomněla tašku! Vždyť přece vyfasovali od mámy dvě. No jasně, nechala ji položenou na lavičce. Sakra, to je ale blbá. Pro jistotu ale ještě zašeptala na děti, zda ji nemají u sebe. Jelikož syn seděl až na konci autobusu, nebyl to klasický šepot, ale spíše šeptaný řev. Ne, Sandra i Ondřej kroutí hlavou, ne, já ji nemám. A tak Nadě nezbylo nic jiného než teatrálně vzdychnout a vytáhnout mobil, zavolat mámě, ať si pro tašku dojde k zastávce. Snad tam ještě bude. Ať dá pak prosím vědět. Podle délky telefonátu, podrážděného hlasu a nevrlých slov to pravděpodobně Nadina maminka moc nechápala. 

Pán Spánku se začínal nudit a přemýšlel koho tak by mohl ještě uspat...že by Procházku?