Přijela jsem dřív, asi o
půl hodiny. Nevím, jak se to mohlo stát, stalo se to totiž poprvé. Nebo vy jste
zvyklí, že linkový autobus přijede dřív než podle řádu má? Já tedy ne, naopak
vždy počítám s druhou možností.
Nevadí, nic tak hrozného
se nestalo. Přijela jsem na F. Sedla si, abych ho viděla, až se objeví.
Vytáhla jsem knížku z kabelky a nebem táhly černé mraky. Bude pršet, a hodně.
To je dobře. Za deště se dějí věci,
které jinak ne. Lidé jsou méně opatrní, více bezprostřední, snad lehký dotek
dětství to způsobuje. Co se přihodí dneska?
Čtu, jím pendrek z pouti,
a je mi krásně. Těším se na něj. Přijde přesně na čas. Nevidí mě. Chvíli ho pozoruji. Zavírám knihu. Schoval se mi za plastovou
stěnu autobusové zastávky, přidám do kroku, abych ho dostihla.
Spatříme se. Letmý dotek rtů. I motýli by záviděli. Je jiný, hladce oholený. Zase si vedle něj připadám neupraveně,
rozvrkočeně - už vím, to slovo, co hledám, je neseriózně.
Jdeme do kavárny. Jediná
kubistická, prý dokonce na světě, jak se dočteme z lístku. Je tu málo lidí, čaj
dobrý, povídáme. On o víně a přátelích, o výletech. Vypravuje hezky, mrzí mě,
že mi pointy unikají, že se špatně soustředím, že nejsem pozornější posluchač.
Já vypravuji o pouti, o
nedělním ránu v zeleni, o smažených řízcích a bramborách. O tom, jak se to
všechno u nás točí kolem jídla a pokrmů. (Možná
i proto ta moje averze k vaření?) Zase ten pocit, že
vyprávím hloupě, o banálnostech, o svém mikrosvětě.
Řekla jsem si, že to bude
krátká schůzka, ale co teď, když se od něj nedokážu odpoutat?
Řešení přijde s deštěm.
Černá obloha. Zlaté blesky. Bílé kroupy. Čarodějky lásky se činí.
Jdeme deštěm, promoklí do
poslední bavlnky. Musíme se osušit. U něj...
Žádné komentáře:
Okomentovat