Někdo řeže dřevo. To ji
přenáší domů.
Vysočina. Zahrada. Pes.
Člověk si pamatuje to dobré. Naštěstí. A tak rád vzpomíná.
Protože i když se mu
nedělo nic špatného, tak....
.... i to málo, ty malé
problém a trápení,...
ho hodně ničily.
Ale to už je pryč. Z malé
nejisté holky vyrostla velká nejistá žena.
Která má právě dobrý
pocit, protože slyší drobný déšť.
A taky proto, že si
konečně utřela klávesnici. Protože to byl děs běs.
Jinak je poblouzněná.
Knihami. Jak jinak. Tento týden obzvláště.
Přečetla jich nejmíň pět.
A všechny dobré.
Byla ve světě mizejících
ponožek i šílené single vyprázdněnosti.
Navštívila poválečný New
York i malou vesničku v ledovém zamrazení.
Dneska rozečetla další.
Hned ji pohltila.
Nejraději by nic jiného
nedělala.
Moci jen číst, číst.
Nestarat se.
O zbytky barvy na
podlaze.
O kočky ukryté ve skříni.
O chybějící hmoždinku.
O shánění kabinového zavazadla.
O odrostlé vlasy.
Je i trochu nervózní.
Čeká ji cesta. Za týden velká. Nyní malá. Ale taky důležitá. Nebo ne?
Je to
hloupost myslet si, že nás každá cesta na nové místo obohatí? Nalháváme si to
jen?
Možná nám opravdu návrat do stokrát stejného místa dá víc.
Cestuje na stránkách
knih. Cestuje i v realitě.
Pořád je na cestě.
Pořád neví kam.
Ale má to někdy zjistit?
Kam ji tohle všechno má
dovést?
Vede někdo ji, nebo ona
sama sebe?
Déšť trochu zesílil. To
aby ho slyšela i přes bušení do klávesnice.
Holub profrčel kolem
okna. Neviděla ho. Slyšela pleskot křídel.
Žádné komentáře:
Okomentovat