Konec léta

Konec léta. Doba, která přináší nejvíce melancholie, smutku, těšení i obav z nového. Doba, která přijde, po horkém i mimořádně chladném létě, rychle. Lusknutí prstů, které je sotva slyšet. A je to tu. 

Listí stromů se zabarvuje, kaštany se vylupují ze zeleného obalu, papírnictví praskají ve švech pod poptávkou obalů a sešitů.

Karla tohle období měla ráda vždycky. I teď si ho vychutnává.

Sedí na nově opraveném balkónu, na nově koupené malé bílé židličce z Ikei.

Je brzké ráno. Je neděle. Všude je ticho. Auta ještě spí v garážích. I její muž ještě spí.

To znamená, že je opravdu brzy, neboť muž vstává dříve než ona.

Jenže dneska Karla zaslechla to lusknutí.

Rukama se objímá a přejíždí po novém zemitě hnědém svetru.

A vzpomíná. (Na svoji první školní aktovku, která byla fialová. Na svůj oblíbený penál ze třetí třídy. Na zelené pravítko se třpytkami, které používala ještě na střední škole. I když už bylo zlomené.)

A vnímá. (Skutečnost, že jedno období končí a přichází nové. Jaké bude? Co ji čeká? Radosti nebo spíš trápení?)

A slaví. (Protože má narozeniny. Předkulatiny. Nepostřehuje, že stárne, ale rok se za rokem valí a nabaluje na sebe její slzy radosti i smutku, a jak je tak nabaluje, tak se koule zvětšuje a tak se čas valí rychleji a rychleji. )

Konec prázdnin. Konec léta. Konec horka a koupání v řece a příchod barev a tlustých šál. A narozeniny. A blahopřání. Od rodičů. Od strejce. Přišpendleny na lednici. A růže ve váze. Voňavé, což je skoro zázrak.

Ráno postupuje. Slunce trochu vykukuje. Karla slyší ptáky. Nebo si ty zvuky jen v hlavě pouští k doladění?

Má narozeniny. Předěl. Léto/Podzim. Potřebuje boty a kabát a víru, že ty těžkosti se podaří překonat.

Karla má na klíně knihu. Nečte, je to jen její berle, opěrná hůl, která jí pomáhá vstávat, když to nejde.

Co se od minule změnilo? Dvanáct měsíců přece není zas tak krátká doba.

Stěhování. Svatba. Nemoc. Odchod ze zaměstnání. Změna léků. Propad. Změna léků. Zase.

Co se od minule změnilo? Je toho moc a přitom to nevnímá jako velké změny. Všechno jde plynule. Alespoň to, co může ovlivnit. A co s tím, co nemůže? Vytrvat, neklesat na mysli. Nesnáší tyhle poučky z knih.

Karla se začne třást. Chlad ji prostoupil. Přesto to nechce vzdát a jít si čaj udělat.

Naštěstí je tu její muž.

Beze slova otevře dveře na balkón a na malý dřevěný stolek položí její oblíbený bílý hrnek s mátovým čajem. Karla se na něj lehce usměje.

Ví, že i když něco končí, tak oni dva jsou pořád ještě na začátku.Uchopí hrnek, sevře jej v dlaních, nechává se jím ohřívat a pomalu se napije. 

Horký. Spálila si jazyk.