Na rozepsání

Sedím na večírku nebo stojím úmornou frontu v Bille a trpím, že nemůžu psát. Mám volný týden a nic pořádného nenapíšu. Štve mě, že nemůžu psát. Jednou nemůžu psát, protože nemám čas; podruhé proto, že mi to nejde. 

Dneska zase. Volný den. Vyrážím ze sedmého patra v devět dvacet pět. Výtahem jede i paní sousedka Hromová. Prý pro noviny. Má je ve schránce. A jak se prý nám spí? Nedá se, viďte. Ona do půl páté nespala, teď se v půl deváté probudila, a je jak praštěná. To je tou střechou, má kamarádky v pátém a třetím patře, ty tam takový hic nemají. Ona by raději byla pořád na chalupě, ale kvůli rehabilitacím nemůže. Koukám na ospalá očka paní Hromové, něco spíše neslyšně a ze slušnosti odpovídám, a nebo aspoň přitakávám. Po vyjití z výtahu se rozloučíme. Ona jde vlevo, já vpravo. Otevřu dvoje vchodové dveře a zamířím k odpadkům. Vyhodím žlutou igelitku s kelímky od jogurtů do plastu, a pak pytel od kočičí výplně do jejich záchůdku napěchovaný účtenkami a obaly od čokoládiček After Eight, které má můj muž rád, do papíru. Zamířím k autobusové zastávce, což znamená opět projít kolem vchodových dveří. U nich stojí paní Hromová a prohlíží reklamní letáky, které zůstaly v krabici před vchodem. 

Stojím na zastávce, zrovna jsou tu technické služby a vysypávají koše, a přemýšlím, zda jsem neprohloupila, že jsem si vzala jen krátkou sukni a pantofle naboso. Je docela zima. Ale co, je léto, tak co. 

Sjedu na Vysočanskou a vejdu do budovy radnice. Mám v plánu zažádat si o nový cestovní pas. Podle lístečku jsou přede mnou dva lidi. Sednu si a vytáhnu knížku. Vedle mě sedí děda v zelené mikině a mladý pár s několikaměsíčním miminem. Tatínek si s ním hraje a přitom říká: "Co tam dělaj, ty tam snad zamrzli, ne?" Nakonec asi pípne jejich číslo, protože žena v černém tílku vejde dovnitř. Za pět minut se vrátí. "To je hrozně nepříjemná baba. Jsem jí řekla, že tu máme dítě, že se prostřídáme, tak tě snad hned vezme." A opravdu pípne nové číslo, které mladého muže zvedne ze sedačky. Klučinu předá matce a odejde. Mezitím vešel do dveří 4, kam mám namířeno i já, pán v zelené mikině. Byl tam asi minutu a hned vyšel. Pak byl vpuštěn mladý muž v upnuté modré košili a saku přes ruku. Poté jsem se už na řadu dostala já. Odevzdala jsem starý pas, nechal a se vyfotit. "Můžete se trochu usmívat, ale nesmí vám být vidět zuby." Zaplatila 600 Kč. Kartou. Taková pálka. 

Prošla jsem ve Fénixu pár obchodů. Už je po slevách, nové podzimní kolekce na figurínách. Raději jsem rychle vlezla do metra. A vystoupila až na Náměstí republiky. Došla jsem do banky na Poříčí. Platební kartu tady ještě neměli, i když tu být měla. Prý chyba v systému. Do týdne to bude. Hlavně, že ty dvě stovky si strhli hned, že.

V Albertu jsem si koupila úžasný teplý croissant s čokoládou. A navíc byl ve slevě. Jdu pomalu Václavákem nahoru. Sluníčko se trochu osmělilo a ukázalo. Croissant mi drobí na tričko, ale je tak výborný, že se blahem rozplývám. Mám ještě čas, spoustu času. Jdu do Luxoru. Procházím regály, koukám na novinky a nakonec s plnou náručí usedám na oranžovou sedačku. Je tu plno. Starší pán s brýlemi a humoristickými povídkami, mladý kluk se sluchátky na uších, co čte anglické thrillery anglicky a slečna, co si prohlíží knížku Francouzky netloustnou. A pak já. Sedím tu asi hodinu. Vybrala jsem si dobré knihy, začetla se. Ale pak se zvednu a jdu k muzeu. Kouknu na Václava a sejdu do metra. Jedu na Prosek. Samozřejmě, že to jede jenom do Ládví. V Ládví čekám na další metro. Konečně jsem na Proseku. Sedám na lavičku. Je hezky, chci dočíst knížku. Je to smutný. Jak jinak by to taky mohlo být, když je to o konci Haškova života. Ale stejně je to spíš o době, o lidech, o náladách, o rozhovorech než jen o Haškovi. Douskové se to povedlo. Zaklapnu knihu a vejdu do Billy.

Mám hlad a tak si k obědu vyberu zase croissant, ráno mi fakt zachutnal, tady mají jen máslový, ale taky ve slevě a hlavně taky ještě teplý. K tomu koupím nakonec celého melouna. Je tu u té mega velké krabice i slečna, která do nich ťuká a obchází a potěžkává. Pak přijdou dvě jiné ráznější slečny a jedna povídá: "Nemá cenu ťukat, stejně nic nepoznáš. Tenhle berem." A jsou pryč. A tak taky jeden popadnu, zvážím a jdu k pokladně. 

Přijdu domů, doma uklizeno. Přečtu vzkaz od paní Semelový. Prosím koupit něco na koupelnu. Otevřu okna. Přepočítám kočky. Rozkrajuju meloun. Chvilka napětí - áá je krásnej, červenej, slaďounkej. Přerovnám potraviny v ledničce, aby se mi tam vešel, a jdu se převléct. 

Dneska budu, prostě budu psát. Hm, sedím nad prázdnou stránkou a nic. A pokud jo, tak ten řádek zase hned smažu. Raději si jdu pro meloun. Pořádně zakrojím. Baštím a čtu zprávy na internetu. A přidám si ještě jeden krajíc. Pak se tedy přinutím psát - asi tak 150 slov. A zase nic. A tak si říkám, musíš, prostě musíš, tak popiš, jako cvičení, aspoň dnešní den. A tak to píšu, už jsem v přítomnosti, a nějak to nepomohlo. Nic kloudného mě pořád nenapadá. A i tak jsem se do tohohle textu musela třikrát nutit, protože jsem od něj třikrát odešla. Končím, závěr to nemá, snad jen ještě tahle nevyvedená básnička, co mě před chvílí napadla (ať je vidět, jak bídně na tom s tím psaním jsem):

Dneska je šestého.

To znamená,

že manželé jsme

měsíce už dva.

Kdyby i nadále

bylo to fajn

jak skleněné korále,

zlobit bych se nemohla.