Vyšli si, Tomáš s Marikou, na procházku, podél řeky, že vezmou to. Jdou pomalu, sledují Vltavu; vlny, parníky, bujarou zábavu.
Kam je jejich vycházka dovede? Snad je na scestí hříchu nesvede!
Copak je to hřích mít někoho rád? Ano, podle mnohých nepřejících bab!
Však Tomáš s Marikou určitě neprohloupí, a užijí si zábavy, dokud jsou ještě mladí a zamilovaní.
**************
Jdou po ulici, nejistě vedle sebe. On a ona, pár chvil tvoří pár. Křehký, nejistý, ještě je to čerstvě narozené kůzle, ještě je vratké na nohách.
Jdou po ulici, dva skoro milenci, vedle přátelé. Jdou od zastávky ke kavárně, na Praze 7, kolem Štrosu si to štrádují.
Jdou po ulici, ani zimně ani letně odění, je květnový den. Mluví se o literatuře a o počasí. Celá skupinka, všech pět, směje se.
Jdou po ulici, když v tom znamení. Její šála zamotává se do jeho tašky přes rameno, proplétá se tak, že se musí oba zastavit a složitě rozmotávat. Kamarádka řekne: "to je osudový", baví se.
Jdou po ulici, zase nespojení. Ale jen šálou, uvnitř už dávno celek jsou. Tak snad svého štěstí opravdu dojdou.
***************
Deka na zemi. Ještě jedna na ní. Schoulit se do klubíčka. Potřeba. Neumím bojovat se stíny, které mě napadají. Prostoupí duší, putují přes srdce do celého těla. Nevím, kde se berou, kdy přijdou a proč. Nevím, jak je zahnat. A tak se trápím. Schoulit se do klubíčka. Trochu to pomáhá. Ale ne moc. Pohlazení po rameni. Smutek v jeho očích. Trochu to pomáhá. Ale ne dost. Kousek ode mne je svět. Mezi ním a mnou sklo. Stejně tak mezi ním a mnou je můj stín. Sklo se dá rozbít. Jak ale vyjít ze stínu, který je uvnitř mě?
Těžko se bojuje, když člověk neví proti čemu.
****************
Každou chvíli ho otravovala s výročím. Máme první týden! Druhý! Třetí!! Třicet dní! Padesát dní! A pak měli dvouměsíční. Bylo to první výročí, na které ona neupozornila. Bylo to první výročí, na které on zareagoval - přinesl květiny. Od té doby už výročí nepřipomínala. Žádných dalších květin se ale nedočkala.
**************
Člověk musí být trpělivý a nevzdat to. Našla jsem své místo. Není definitivní, ale i prozatímnost je fajn. Naopak skvěle mi vyhovuje. Mám své místo v Zeleném pokoji. Velký bytelný stůl a k tomu židle. Sice zase Ikea, ale taková přímočará, jasně jednoduchá. Mám na stole svůj počítač a taky diář a podtácky na pití a taky svoje doklady a blok na poznámky. Na židli mám dvě deky, aby se mi pohodlněji sedělo. A na podlaze mám roztaženou další deku a dva polštáře, abych si tu mohla číst. Zavřené dveře, kočky za nimi. Odtažené závěsy, vidím na mraky, a na paneláky. Je mi tu dobře.
Jen kdyby se ten velký plyšový slon na sedačce pořád tak smutně nedíval.
Žádné komentáře:
Okomentovat