Procházková

Je to součást každého dne. Nachystat fusak a kombinézku. Přenést malou z kolébky. Zababušit ji. Vytočit se z dětského pokoje s kočárkem na chodbu. Přivolat výtah. Sjet dolů. Dostat se přes dvoje vchodové dveře. Uf, konečně venku.

Konečně začíná procházka.

Je hezký podzim. Slunce svítí, listí se zabarvuje do krásných odstínů. Po zemi jsou spadané kaštany, tak krásné ve své novosti. Neodolám a sbírám. Dávám do kapsy. Hladím. Uklidňují. Hřejí.

Listí šumí pod nohama svoji listopadovou písničku. Jedu uličkami mezi rodinnými domky. Krásně jsou osvětleny poledním sluncem. Každou chvíli se zastavuji a nakukuji do kočárku. Už zase si Modřinka přetáhla plínku přes obličej. Nerada se nechává rušit světlem při spánku. Dávám prst před její malá ústa a čekám na závan teplého vzduchu. Ano, dýchá. Můžeme jet dál.

Potkávám sousedku. „Zrovna jsem na vás myslela. A vy už jste porodila? Už před měsícem? No vidíte, a já to ani nevím. A jak se jmenuje? Krásné jméno. Můžu se na ni podívat? Já už bych tak chtěla vnoučata, ale ten můj pacholek, a to už je mu prosím pětatřicet, pořád nic. Když budete potřebovat povozit, dejte vědět. Hezký den.“

Jezdí tu hodně maminek, hodně kočárků. Spíše už sporťáků, a často mají vedle sebe capající druhou bytůstku. Ráda se na ně dívám. Ženy ve stejné situaci jako já mi vykouzlují úsměv na tváři.

Kolečka kočárku se stáčí, sjíždím obrubník, lehce to drcne, ale Modřinku to jen příjemně pohoupe ve snu. Užívám si. Že jsem venku, že je krásně, že vozím kočárek, že mám hodné miminko, že jsem máma.

Měním rychlost podle nálady. Jednou jdu svižně, udávám pravidelné tempo. Poslouchám svůj dech, vnímám svoje svaly. Intenzivně prožívám Modřinky přítomnost ve svém životě. Jindy jdu pomalu a kochám se okolím. Tolik věcí, které jsem dříve přehlížela. Cedule s názvy ulic. Ten krásný strom uprostřed cesty. Stará zelená pumpa na vodu.

Moje současnost, naše procházky, moc se mi to líbí.