aneb okamžik štěstí
Je všední den uprostřed týdne, ale není úplně tak všední, zároveň je totiž státní
svátek. A to je dobře, protože manžel zůstává doma. Čeká nás pohodový den.
Modřinka se probouzí (po dvou nočních krmeních) v půl deváté. Manžel i já
bychom ale ještě tak spali! Probíráme se těžce, pomalu, velmi velmi pozvolna.
Modřinka naopak rychle. Z pobrukování přechází do řevu. Má přece hlad!
Manžel se překoná (je úžasný!) a vstane. Já si beru malou k sobě do
postele a snažím se ji konejšit, než připraví lahvičku s mlékem. Moc to nepomáhá,
připadá mi, že je v kuchyni hrozně dlouho. Pak ale přijde, od Modřinky mě
vysvobodí, a když jí dá savičku do pusinky, rozhostí se v ložnici klid a
mír. Ona baští, my si povídáme. Tyhle ranní dialogy, kdy já ani nevím, zda něco
říkám či si to pouze myslím, či nám sdělované informace unavená hlava nezpracuje,
a tak si vše říkáme třikrát, by se hodily do absurdního dramatu. Úplně to
vidím, já bych se tomu v hledišti smála.
Po krmení manžel bere Modřinku do dětského pokoje, aby ji přebalil. Já jdu
zatím vysterilizovat lahvičky, ať jsme na další krmení připraveni. Poté co vložím sterilizátor na pět minut do
mikrovlnky, jdu za mými drahými do pokoje. Strašně ráda se dívám na to, jak
manžel přebaluje. Mívá vtipné komentáře, Modřinka vytváří ksichtíky.
Tentokrát vejdu ve chvíli, kdy má Modřinka rozbalenou plínku a začíná
kakat. Manžel čeká až svoji důležitou činnost dokončí, a pak starou plínku vezme, že ji vymění za novou.
Přitom, tak trochu z legrace, povídá: „A teď nic chvilku nedělej.“Jen to
dořekne, začne malá čůrat. Takže je potřeba nejen vyhodit přebalovací podložku,
dát novou plínku, ale i Modřinku kompletně převléct. Vybíráme s manželem žlutou soupravičku
(koupená námi společně, letní dovolená, malý krámek, ukrajinská prodavačka,
hovorná, maloměsto). Odcházím do koupelny, manžel převléká. Za chvílí volá: „Pojď
sem, vem foťák“.
Trvá mi asi dvě minuty, než můžu do pokoje vejít. Vejdu a začnu se smát.
Směju se tak, že se lámu v pase. Manžel stojí nešťastně nad přebalovacím
pultem, malá klidný, zenový výraz a k tomu bílou bradu od mléka. I pod
nosem je bílo. A to krásné žluté bodýčko má celé mokré a bílé. „Ona byla tak kouzelná,
chtěl jsem, abys to vyfotila....Půl minuty než jsi přišla, tak se celá ohodila.“
Směju se čím dál víc. „Tohle si prostě musím vyfotit.“ A tak fotím a směju se.
A vnímám, že to je ono, to pravé
štěstí. Vybírám nové bodýčko, tentokrát s malými růžovými srdíčky, manžela
čeká další převlékání. Já jdu sundat suché prádlo ze sušáku a zapnout další
várku.
Celá tahle ranní akce trvala hodinu. Teď je o dvě hodiny později, slyším,
jak se v bubnu převrací prádlo, manžel se mazlí s malou v ložnici.
Poslouchám je přes chůvičku. Malá trochu natahuje, chvílemi zabírá dudlík. Zvoní
telefon. Volají rodiče. Manžel jim vypráví, jak nás dnes malá baví. Znovu se
tomu směju, a rychle usedám k počítači a snažím se to sama zapsat. Protože
tohle jsou přesně ty chvíle, které nechcete zapomenout. Dopisuji (jen s pár
přestávkami - dělání mlíčka, převlečení z pyžama, roztřídění ponožek...)
přesně včas, pračka doprala. Jdu věšet. A těšit se, co nám Modřinka připraví za
program na odpoledne.
Žádné komentáře:
Okomentovat