Zrada

oči zalepené bolestí

nad naší bezmocí

máme se rádi

nemáme se rádi

budeme kamarádi?

Dvě o jednom: Lisarah a Meda

Chtěla bych vás pozvat ke čtení nově vzniklého blogu Dvě o jednom: Lisarah a Meda. 

Každý čtvrtek tam můžete očekávat dva příspěvky - ode mne a od mé kamarádky Medy - na jedno téma, které na střídačku jedna z nás vždy zvolí.

Pojetí zpracování je čistě na nás - úvaha, fejeton, zápisek, povídka, příběh, báseň. Může to být cokoliv. Vše je dovoleno, nic není zakázáno. Je to hra, dobrodružství, je to psaní a naše myšlenky. Jsme to my.

Doufám, že vás to bude bavit číst. My jsme zatím z našeho projektu nadšeny. Chceme pravidelně psát, i když zrovna nebude čas, nálada, inspirace. Těšíme se na druhý pohled. Budeme rády, když Vás to bude bavit číst. A třeba do komentářů přidáte vlastní příběh.

Pro Svět lisarah se nic nemění, nebojte. Stále budou stejně nepravidelné příspěvky jako dosud:-).

Odkaz na blog: Dvě o jednom: Lisarah & Meda

(Abyste blog nemuseli složitě hledat, na mých stránkách je na ně natrvalo umístěn odkaz vpravo nahoře.)

Dobré počtení!

lisarah

Podoba blogu je zatím provizorní, určitě vylepšíme. Ale stejně je hlavní obsah, ne?:-).

Pobásnění

*****

dvě duše ve dvou tělech

dvě srdce poraněný

potkali se, kdy se potkat měli

*****

uzamyká se do mlčení

tohle pro ni není

život, bolest, minulost

proč to všechno mění?

*****

bolest, co kape z očí

není nic

proti

srdce rozdrcení

jednou větou

ubohou

Když dětské knížky čte dospělák

Dětské knihy nečtu. Proč taky, bude mi třicet. Výjimku dělám jen u svých oblíbených autorů (no, spíše autorek). Z tohoto důvodu jsem si vloni přečetla příběhy plyšového zvířátka (Putování žabáka Filemona) od Jany Šrámkové. Kniha mi přišla nápaditá a zajímavá. Napjatě jsem obracela stránky a těšila se na pokračování příběhu.

Jana Šrámková: Putování žabáka Filemona

75%

A tento týden se mi před mé oči dostaly další dvě dětské knížky od mých oblíbených českých spisovatelek. Zajímá vás kterých?

Hltavka pro dospívající

Dočetla jsem knihu pro dospívající. *

Myslím na to, když mi bylo patnáct.

Snažím se vybavit si, jaká jsem byla.

O čem jsem snila.

Jak jsem žila.

Jaký byl můj svět.

Kam jsem se do dnešních dní posunula?

Život je těžkej, klade překážky, kazí plány, posílá nás jinam.

Život je nádhernej, dopřeje nám zakusit něčeho, v co nevěříme, ochutnat chutě neznámé.

Jak to bylo v tý reklamě? Život je hořkej. Jo, je to tak. Bohudík. Jo, je to tak.

Zamilované páry v metru

Představení skončilo, je čas se rozloučit a běžet na metro. Loučíme se tedy s Patrikem a Alicí na tramvajové zastávce. Oni nasednou na pětku, my rychlými sesynchronizovanými kroky dojdeme na Náměstí Republiky. Jsem zavěšená do svého muže, scházíme po schodech, jedeme po eskalátorech. 

Navracíme se z představení Othella. V hlavě nám zní úžasné verše v překladu Martina Hilského. Myšlenky víří okolo lásky, žárlivosti, vášně, slabosti, prohnilosti duše. Každý myslíme trochu na něco jiného, a přitom se bavíme lehce o něčem.

Jsme na nástupišti. Čekáme na metro.

Obejmu svého muže kolem pasu, potřebuji cítit, že je tu. Že tu jsme. Jako ty páry kolem nás.

O Jasněnce a spodním prádle

Jasněnka, říkal jí Jasněnka, i když se jmenovala Jituška. Byla pro něj ztělesněním ctností, které mu u žen chyběly a které postrádal u sebe. Jasněnka byla dlouhovlasá a ještě k tomu zlatovlasá víla. Jemnou kůží jí prosvítaly žilky, o kterých pochyboval, že v nich proudí krev. Měla velká modrá kukadla, která ho k sobě přivábila v městské knihovně. Od té chvíle byl lapen do jejích jemných a skoro neviditelných pavučinek, které okolo něj nepozorovaně spřádala a pomalu utahovala. Ani se nenadál a přistěhovala se k němu. Působilo to tak přirozeně, končila jí smlouva na byt, on měl velký, stejně s ní chtěl být pořád, takže bylo vůbec co řešit? Ne, začali spolu žít. A byli spolu šťastni. Do prvního praní.

V Praze je blaze

Je pondělí, dvanáctého ledna, rok dvatisícepatnáct. Je večer, asi tak půl šesté.

Jedu tramvají, sedmnáctkou. Přes Štros, kde jsem se před 220 dny vdala za báječného muže, přes Čechův most, koukám na Vltavu, na osvětlenou Prahu, okolo Právnické fakulty, kterou s červeným diplomem vystudoval bratr. V rukách rozevřené fejetony od Mileny Štráfeldové, a i když je příběh hospodyně Leoše Janáčka zajímavý, Praha mě v tuhle chvíli fascinuje více.

Poprvé letos do divadla. Euforie. Opět si uvědomuji, jak jsem ráda, že žiju v tomhle městě. Že žiju v tomhle městě tak, jak žiju. 

Máme se dobře (?)

Tak moc dobře se máme. Tak moc jsme zhýčkaní. Říká si Lenka, když jde z obchodu. Na pravém rameni kabelku a plátěnou tašku s nákupem. V levé ruce igelitku od bot, ta obsahuje další potraviny. Pod paží balík s osmi rolemi toaletního papíru. Třívrstvého. S vůní konvalinky. Jedna role á 10 Kč. Tak moc dobře se mám. Tak moc dobře se máme, že se trápíme tím, čím vůbec nemusíme. Jako já. 

Lenka jde po chodníku, na kterém jsou poslední pozůstatky včerejšího deště. Je krásné ráno. A to muž prorokoval, že prší. Stačilo však, aby Lenka vstala z postele a otočila žaluzie a vykouklo na ně sluníčko. Bylo šest hodin, den začínal. Pro ně dva dnes o něco dříve než jindy. Lenka ranní vstávání moc nemusí, nejede-li se na výlet, do lesa na houby či ji nečeká nějaká jiná příjemná událost, ale dnes byla ráda. Stejně už nespala. A když je půl šesté a vy se nemůžete dočkat, až ten budík zazvoní, něco je špatně. A taky, že jo. 

Potopa

Už čtyřicet dva dní prší. Začalo to drobným deštíkem, jemné kapky osvěžující ztrouchnivělou zem. Ach, vláho, díky ti!

Po týdnu se to promění ve vytrvalé sněžení. Co uprostřed cesty mezi mraky a zemí ve vodu se beztak přemění.

Prší hustě, vytrvale, stále. Pořád, a čím dál víc.

Půda nasycena, nabobtnalá, už odmítá mít s vodou co dočinění. A tak ji k sobě nepustí. 

Voda přesto stále na zem dopadá. A hromadí se. Řeky plné, koryta se z břehů začínají vylévat. Žádné hráze tady nepomohou, lidé bláhoví!