Dar

Velká událost. Spousta lidí ve svém nejlepším oblečení, i když to u některých tak nevypadá. Stoly prohýbající se pod nánosem talířů plných sladkých zákusků či párků s hořčicí. Alkohol podporující zvyšující se hladinu hluku v místnosti. Příbuzní z pátého kolena, spoustu z nich vidím poprvé, podruhé či potřetí v životě. O čem s nimi vést rozhovor nevím. 

Všichni jsme se tu sešli kvůli tomu malému tvorečkovi, vždyť nemá snad ani pět kilo, nebo osm, co já vím o váze dětí ve třech měsících, který leží ve vedlejší místnosti, v kolíbce, cucá si palec a v klidu spí. Nenechá se rozhodit okolím. Závidím mu, já to nezvládla, po dialozích, respektive vyslechnutém monologu o výměně kyčle (teta Jana), promluvě do duše o mých tikajících biologických hodinách (děda Jaromír) a popisu správného postupu, jak udělat bramborovou kaši bez hrudek (tlustá osoba ženy, jejíž totožnost mi zůstala utajena) jsem zralá na prášky.

Je to tu vážně jak v úle, hučení, a všichni namačkaní jeden na druhého, proč stojí všichni tak blízko, volné místo k sezení se také hledá těžko, je tu teplo, začínám se potit. Nejraději bych poprosila Martina, abychom už jeli domů. Stejně je milý, že sem se mnou přišel, nemusel, jsme spolu teprve tři měsíce, nevyčítala bych mu to, ale potěšil mne tím, jsem ráda, že je tu se mnou. Vyhledám ho pohledem, vytuší to, podívá se na mne, usměju se na něj, posunkem naznačím, že za chvíli půjdeme, pochopí to, lehce kývne na znamení souhlasu a zase sklopí zrak ke sklenici s pivem.

Líbí se mi myšlenka, pro kterou jsme se tady sešli, pokřtít malou Karličku a zbavit ji prvotního hříchu, vždyť je tak nevinná, tak proč jí neulehčit a neočistit úplně, ať má ten start do života krásný. Ale bez těch lidí bych se obešla, stačila by mi jich tu tak třetina, třeba třiadevadesátiletou tetu z Kolína, která má více elánu a výrazně více rtěnky než já, bych si odpustila.

Karla, dcera mého bratra, první vnouče našich rodičů, se ihned stala středobodem celé rodiny. Není se co divit, je opravdu kouzelná, a když do rodiny po třiceti letech přibude nový život - má to na ni blahodárný účinek, dodá ji to novou energii, novou krev - to vlastně doslova. 

V kostele to bylo krásné, sice už tam sama moc nechodím, jen o Vánocích, kde jsou ty doby, kdy jsme celá rodina chodili každou neděli na mši, kde jsou roky mého ministrování, než jsem se dostala do věku, kdy už se to pro holky nehodí. Kam zapadly v paměti ty hodiny proklečené ve zpovědnici zpytující a litující své hříchy. 

Kde je rozechvění, které jsem prožívala z prvního přijímání, když se vám ta lehká oplatka poprvé dotkne jazyka, začíná se v puse rozpouštět, lepí se na patro, a vy při tom vnímáte, že přijímáte tělo boží, pokaždé chodíte k tého svátosti s velkou úctou a děkujete za tu možnost, přinese vám to klid. Jak je možné, že v deseti to pro mne mělo takový význam a o šest let později už ne?

Přesto jsem ráda, že se bratr rozhodl dceru pokřtít, vím, že věří v Boha ještě méně než já, ale asi pochopil, že je to správné, a kdyby nic jiného, jak důležité je to pro naše rodiče. Jeho ženě to bylo jedno, alespoň o jednu třecí plochu méně.

Ano, v kostele to bylo krásné. Kněz, který křtil i nás, pořád stále stejně se usmívající, jen už jeho havraní vlasy se proměnily v holubičí šeď a hlas ztratil hodně ze své zvučnosti, naštěstí dnes máme mikrofony. Držela jsem malou přesně podle pokynů faráře, byla hodná, ani když se jejího čelíčka dotkla studená voda z křtitelnice, nezabrečela. Zlaté dítě.

Když mne požádal bratr se švagrovou, zda bych šla za kmotru, souhlasila jsem bez váhání, byla jsem dojatá, a tak trochu i pyšná, že si mne vybrali. Následující měsíc jsem přemýšlela, co jí dát jako dar, bývá to zpravidla šperk, co by se tak pro Karličku hodilo. Obcházela jsem všechna zlatnictví ve městě, a čekala, až mne něco zaujme. 

Začínala jsem být už zoufalá, doba po Novém roce nákupům nepřeje, regály jsou velmi probrané, byla poslední středa před sobotním obřadem, a já stále neměla nic, nechtěla jsem se spokojit s něčím obyčejným, i když v případě nutnosti, bych koupila ten zlatý řetízek s iniciálou K, co jsem viděla minulý týden v Telči, byl pěkný, ale nebyl pro Karličku to pravé. 

Pak jsem to objevila, šla jsem si vyzvednout opravené hodinky, rozhlížím se po klenotnictví, než mi je paní prodavačka zezadu přinese, zastavím se uprostřed otáčení kolem své osy - to je ono, ty jsou tak nádherné - krásné zlaté náušnice, malé, ale ne moc, zajímavé, ale ne příliš nápadné, ideální. Klasika, co nezestárne. To je ono.

Za dvacet minut vycházím z obchodu o pár tisícovek chudší, zato s krásnou sametovou, nádherně zabalenou do bílého lesklého papíru, krabičkou v ruce. Šťastná, že mám svůj dar. Kromě movitého daru dostala ode mne ještě své druhé jméno - Marta. Karla Marta Šustrová.

Takhle jsem před šesti lety vnímala ten den a přitom si nedokázala uvědomit to nejpodstatnější, k čemu jsem se zavázala. Jak významná je úloha kmotry, a jak nepatrně oproti tomu vypadá samotný obřad, jak moc pro Karlu můžu a měla bych znamenat. I když, že dojde až k této nepravděpodobného situaci, jen pár hodin po mém slibu, náledí, autohavárie, smrtelná, pro oba, nenapadlo nikoho. 

Malá to přežila, možná proto, že byla tak nevinná, bez hříchu, zrovna přijatá pod ochranu boží. Nevím, ale pro rodinu se to dítě stalo jedinou útěchou, bez jeho existence by snad máma skočila z okna. Rodiče by prostě neměli přežívat své děti, je to nepřirozené. A já se z kmotry a tety proměnila v mámu.

                                                --------------------------------

Je mi třicet osm, vychovávám šestileté dítě, sama, Martin to neustál, chtěl si ještě užívat, ne se starat o cizí nemluvně, a pak už jsem si nikoho nenašla, jaký div. Nevadí mi to, žijeme si hezky, my dvě holky. Karla mne vnímá jako mámu, říká mi tak, maminko, však si na rodiče pamatovat nemůže, však jí také jsem, nikoho bližšího nemá. 

Nikdy bych si nedokázala představit, že je to tak náročné, tak velký šok, ze dne na den místo řešení malérů v práci a večerů strávených v barech, prostě život svobodné holky, mateřská, přebalování, růst prvních zoubků, toho brečení, nedostatek financí. Ale zvládla jsem to, rodiče mi trochu pomohli, pro Karlu by udělali cokoli. Nejhorší je ale vidět v té tváři rysy mého bratra, to bolí neskutečně. Byl pro mne celý život oporou, dostal mne z deprese po rozvodu, neskutečně talentovaný, tak krásně maloval.

Když Karličce byly dva roky, přestěhovaly jsme se za anonymitou do velkého města. Nechtěla jsem, aby se pravdu o rodičích dozvěděla od cizích. Vychovávám a hlavně hodně lásky dávám té malé. Žiju jenom pro ni. A to natolik, že vlastní rodinu už zakládat nebudu, definitivní rozhodnutí. Protože Karla je moje dcera, moje rodina.

Po prázdninách půjde Karla do školy, je z ní už velká holka, krásná po švagrové, chytrá po bráchovi. Těší se neskutečně, aktovku už má připravenou a každý den se ptá, kdy už to bude. Připravuju se na okamžik, kdy jí budu muset říct o rodičích, radím se s psychology, ale stejně jejich doporučení neposlouchám. Asi to nedokážu. Mám pocit, že tím o ni přijdu, ztratím ji. Už pro ni nebudu celý svět, začne se ptát, bude chtít fotky, vyprávět, už ji nebudu mít jen pro sebe. Sobecké to je, vím. Jsem na ni moc upnutá, vím. Ale je to moje dítě, chápejte.

                                              --------------------------------

Karla se včera odstěhovala. Je plnoletá, tak co můžu dělat? Nic. Byla to příšerná hádka, největší. Že jí ničím život, že jsem jen stará panna, která si nedokázala najít chlapa. Že ji dusím. Chce volnost, křídla, a podobné věty vycházely z jejích bledých rtů. 

Mrzí mne to strašně, dělala jsem všechno pro ni, na co ukázala, dostala to. Ničeho neměla málo, přesto jí to nestačilo. Určitě šla k Pepovi, svému příteli, no to je vám přítel, potetovanej automechanik, který ani nedokáže souvisle promluvit. Ale má co chtěla, však pozná, jak jí bylo dobře u ní. Nejvíc ji mrzí, že jí vyčetla, že není její máma, ale JEN TETA. Ničím jiným by jí nedokázala tak ublížit. Jak to mohla říct?, po osmnácti letech každodenní péče. 

Však si ještě pamatuje, jak silně mačkala ručkou tu její, když s obavami vstupovala poprvé do školy, jak složitě vybíraly, kam na střední školu, kolik odpolední proseděly nad učebnicemi chemie, aby pochopila rovnice. Naučila ji jezdit na kole, dala ji na gymnastiku, když chtěla, dovolila jí judo, když ji to přestalo bavit, bez řečí provedla zápis zase do jiného kurzu, třeba keramiky. 

Dovolená pod stanem, skoro každý rok se snažila našetřit na moře, kvůli jejímu exému na rukách. Doma po Karle chtěla jen, aby jakžtakž udržovala pořádek. Vždyť kvůli ní změnila práci, stala se obyčejnou asistentkou, aby mohly trávit odpoledne spolu doma, hrát karty, smát se u hloupých sitcomů, číst si, ona v křesle, malá na gauči, obě tutéž knihu, po dočtení provést zhodnocení, co se nám na ní líbilo, shodnou se tentokrát nebo ne?.

Je mi padesát, Karla si všechno odnesla, zbyly mi jen ty náušnice. Takovou nemoderní věc dneska nikdo nenosí, se zbláznila, ne. Dar při křtu? Pff, ale jdi s tím někam, taková blbost. Vždyť celý život jí vštěpovala správné hodnoty, kam se jen poděly. Doufám, že je to jen bouře mládí, že se uklidní a vrátí se domů. Co bych si bez ní počala. Prosím, ať se mi holčička vrátí domů.

                                                 --------------------------------

Sedíme proti sobě, u malého vratkého stolečku s umělohmotným ubrusem, kafe a jahody se šlehačkou před sebou, obě trochu nesmělé, nevíme jak začít, rozpačitost, rozhovor se rozbíhá obtížně. Nemluvily jsme spolu pět let. Před týdnem mi Karla zavolala, jen tak, jestli se nechci s ní sejít. 

Změnila se za ty roky, dospěla, už to není holka sotva odrostlá dětským střevíčkům s kroužkem v nose, ale mladá žena v ležérních béžových kalhotách a bílé halence, sluší jí to moc, naštěstí si přestala barvit vlasy na černo a má zpět svoji krásnou medovou. Nevím, co si myslí ona o mne, asi nevzbuzuju tak příjemný dojem, po padesátce vrásky začínají přibývat ještě rychleji, a ani nejdražší krémy je moc nepotlačí. 

Chce se omluvit, za vše špatné, co udělala, ví, že se nechovala dobře, mrzí ji, že ztratily kontakt. Teď ví, že to byla chyba, má vlastní rodinu, má přítele, ale kdeže Pepu ne, toho opustila už po měsíci, byl to hlupák, Štěpána, seznámí ji s ním, jestli tedy chce, ona bude moc ráda, bude se jí určitě líbit. 

Je těhotná, čekají holčičku, chtěla bych ji pojmenovat Marta, co ty na to, mami? Stouply mi slzy do očí, zase mi řekla mámo, horlivě kývám, jsem nadšená. Ptám se, kdy bude svatba, nebo už byla? To neplánují, dneska se to nedělá, navíc takhle dostanou více peněz od státu, to se musí využít.

Chtěla se ještě na něco zeptat, mám ještě ty náušnice, ty její první, zlaté? Samozřejmě, že ano! Chtěla by je pro svoji dceru, na památku. Jsem dojatá, tak jsem přece jen snad v Karlině výchově obstála. Tak já budu babička.

                                             --------------------------------

Nevím, jaká je pravděpodobnost, že se to přihodí podruhé v jedné rodině, a vlastně mne to ani nezajímá, je to neštěstí, ale prostě se to přihodilo. Karla měla s přítelem autonehodu, jeli z nákupu domů, nikdo neví, co se stalo, o půlnoci mne probudil telefonát, z nemocnice.

Podle policejního protokolu řidiče se středně těžkými zraněními převezli do fakultní nemocnice, ženu ve vysokém stupni těhotenství s poraněním hlavy přepravili vrtulníkem, museli provést porod, císařský řez, život dítěte byl v ohrožení, byl prvořadý. Došlo k velké ztrátě krve, matku se bohužel nepodařilo zachránit, její zranění se ukázala být neslučitelná se životem. Dítě je zdravá tři kila padesát deka vážící slečna, babičko, buďte ráda alespoň za to dítě.

Ještě, že moji rodiče se toho nedožili, že byli ušetřeni zprávy, že po synovi ztratili při autohavárii i jedinou vnučku. O pohřbu raději mluvit nebudu. Štěpán se uzdravoval dlouho, měsíce rehabilitací v Kladrubech, obava, že nebude moci chodit, naštěstí byl mladý a plný chuti do života, bojoval, i kvůli svému dítěti, dal se dohromady.

Dohodli jsme se, že dítě bude zatím u mne, do ústavu bychom Martičku nedali ani za nic, bylo to pro mne vyčerpávající, ale tak stará, abych to nezvládla, jsem ještě nebyla. Štěpán je hodnej kluk, dcerušku miloval, přestěhovala jsem se k němu do bytu, abych mu pomáhala s výchovou. 

                                              --------------------------------

Věděla jsem, že je to dočasné, že chlap nemůže být bez ženské dlouho, asi po roce si přivedl slečnu, takovou mladou, mladší než byla Karla, a mne nezbylo než odejít. Vyprosila jsem si jedinou věc, aby malé, až povyroste, dali propíchnout uši, a tyhle zlaté náušnice, že mi na tom moc záleží, a že by si to přála i Karla. Slíbili mi to.

Jestli to dodrželi, nevím. Brzy na to jsem totiž začala mít problémy se zrakem, rychle se to zhoršovalo, už skoro nevidím. Vnučce už je osm, nebo devět?, nějak mi ty léta již splývají dohromady,  chodí do školy, občas mi zavolá, ale nevídáme se. Přestěhovali se za prací do Německa, vlastně si ani nepovídáme, jen mne pozdraví, nemluví moc česky, já německy už vůbec.

Postupně se telefonáty omezily, je to drahé, a stejně nebylo, co říkat. Přešlo se na přání k Vánocům, k narozeninám, na papíře nehrozí trapná ticha. Občas se dopis po cestě ztratil, známe poštu. Dospělo to k očekávanému konci, žádný kontakt nezůstal.

                                                 --------------------------------

Krátí se mi čas, krátí se mi dech, už dva roky jsem upoutaná na lůžko, tak vzpomínám na ten den, který všechno změnil, od kterého začal život bolet, i přes spoustu krásných chvil, a nikdy nepřestal, vzpomínám na ten první únorový den, zasněžený kostelík, křtiny, jak celá rodina, hezky ve dvojicích jdeme za sebou, jak kontroluji zda mám sametovou krabičku v kapse kabátu, jak jsme všichni šťastní, jak se smějeme, radujeme ze života, čekáme to nejlepší, jak.....

Přichází doktor, vyrušuje mne z myšlenek, ano, dýchá se mi hůře, ale ať mne teď nechá být, chci si ještě jednou vybavit jak tou cestou jdeme, v čele samozřejmě bratr se ženou a malou Karličkou v náruči, své usmívající se rodiče, za nimi  šlapu já, sestřenice, bratranci, tety, strýčkové, celé procesí nás šlo...ztrácí se mi to v mlze, dýchá se mi opravdu špatně, to je konec....

....honem si promítnou Karlu v růžových šatičkách, první den školy, focení, široký úsměv, ta vypadala, chyběly jí hodně zuby, byla to legrační fotka, ale já ji měla moc ráda, kdoví kam se během let poděla....radost, že udělala přijímačky na gympl...její pyšný výraz, když mi říkala, že bude mít dítě...taky si pamatuju to odpoledne, bylo neskutečné horko, Karla už sotva stála na nohou, těšila se na porod, vybíraly jsme kočárek....první zub Martičky....

......víc už asi nic...chce se mi spát...něco mi asi píchli....nic mne totiž najednou nebolí....tak těhle pár vzpomínek z mého života zbylo...snad to stačí....usínám....poslední obraz, co vidím než zavřu oči...jak pokládám sametovou krabičku v lesklém obalu do bílých volánků zavinovačky....ty zlaté náušnice.....