Třešeň

Krásný strom; nízký kmen, silné větve, rovnoměrně rozděleny na všechny strany, tvořící nádhernou korunu, a ty třešně, které plodí, jsou sladké jako lízátka. Ještě hezčí je cesta, která k němu vede. Přirozeně se objevila pod roky trvající chůzí statkařů; udusaná zem, zelená tráva, vine se kolem polí, jemná kvítka při mezi ji obklopují.

Ale nejkrásnější jsou vzpomínky vztahující se k tomu místu. Dětsky letní. Jdu, po pár metrech už běžím, cestičkou, můj malý psíček letí daleko přede mnou, růžový dlouhý jazyk mu visí z tlamy, pomalu až k tlapkám. Sněha. Tak se jmenuje.

Byla to malá chundelatá kulička, když jsem ji poprvé držela v dlaních, celá se chvěla, srst bílá jako sníh. Proto to jméno, kombinace sněhu a něhy, bylo mi devět, nechtějte po malém dítěti větší invenci. To, že si barvu nevinnosti nikdy dlouho neudržela - milovala ráchání v bahně, neomylně při běhu skočila do všech louží - jí nic neubralo z její krásy. Byla poslušná, každý si rád hladil její kožíšek. Prostě Sněha.

Tak takhle jsme spolu chodívali, kdykoliv jsem vyšetřila volnou chvilku, tou cestou na sad, na úplný konec sadu, kde se nenápadně krčila moje třešeň. Vyšplhala jsem po kmenu, vyhoupla se na první větev, přelezla na druhou, kde se nacházelo moje místo; moje místečko, moje útočiště, moje oáza. Moje skutečné já.

Tady jsem snila o tom, že když vydržím ještě pár let, konečně se dostanu za hranice vesnice, do města; o tom, jak nebudu muset považovat za nejvyšší luxus oblečení po tetě z Hradce; o tom, jak nebudu muset strávit denně deset hodin ve čvachtajících holinkách. 

Půjdu na internát, prosadím si uměleckou školu, budu studovat malbu, na zemědělku mne nikdo nedostane. Mám dost kydání hnoje, krmení hus, sušení sena, plahočení se za pluhem při sbírání brambor. Ale tohle se dá ještě zvládnout, protože zvířata miluju. Všechny naše ovce, husy, býka, kachny, králíky, prasata, i starého šedomodrého kocoura. Tvrdá dřina se dá totiž vydržet, o němé tváře se člověk musí postarat. 

Jenže ta uzavřenost myslí ne, doma nemáme skoro žádné knihy, čtení zabírá čas a oblbuje, podle našich. Takhle oni mluví a hlavně myslí. V tomhle žít, víte, jak je to těžké? Snad i tohle bych ale zvládla, obešla se bez toho, ale když k tomu připočtu to, že rodiče na mne nepromluvili vlídné slovo, jen samé úkoly vycházely z jejich úst; dones vodu prasatům, vyčisti kotce, posbírej vejce. 

Harmonie, láska, pohlazení drsnou rukou máminou po vlasech bylo ve skutečnosti to, po čem jsem toužila, i když tenkrát bych to nepřiznala ani kdyby mne natahovali na středověké mučící nástroje. Dneska už to klidně odhalím, protože to nic na skutečnosti nemění. Nedostávalo se mi toho, ať jsem o tom mluvila či nikoliv.

Proto miluji svoji třešeň, můžu zde snít, koukat do dálky, nikdo mne skrz husté lístky nevidí. Pozorovat podzimní strniště přes které se valí chuchvalce slámy, letní pole plné klasů žita, zimní sněhovou peřinu, která dává načerpat půdě novou sílu, nebo zjara probíjející se rostlinky skrz hlínu; vidím možnosti, příběhy, ubíhající se čas, měnící se krajinu, vývoj, posun kupředu.

Je to vážně krásný strom. A teď ho musím pokácet, je nemocný, umírá, nemůžu ho nechat déle trápit; odchází spolu s ním můj svět. Můj vysněný svět, který se nikdy nestal skutečností, ale alespoň byl zachycen v kůře tohoto stromu.

Školu jsem si samozřejmě neprosadila, rodiče to nepovolili, kdo to kdy viděl, aby holka ze statku šla studovat patlaniny?, musíš dělat něco pořádného, takže zemědělka, pole mi byla určená, smířila jsem se s tím až ve čtvrťáku, těsně před maturitou. Sněhu zajel před třemi lety traktor, už chudák špatně slyšela i viděla, nešlo tomu zabránit, pohřbila jsem ji u našeho stromu, u té naší třešínky, která plodila tak dobré chrupky, protože vím, že tady snila se mnou.

Rány sekerou dopadající do umírajícího těla stromu mne zasahují jako by patřily přímo mně. Přinášejí ale i úlevu, jako by zároveň přetínaly provaz, který mne váže k tomuto místu.

Moje sny byly potlačeny, pes tleje pod zemí, jen ta třešeň mne tady pořád držela. A i ta odchází. Jenom já tu stále zůstávám. Teď už sama, možná dozrál čas začít konat, dřív než mne tu také něco převálcuje či se rozestůňu ubíjejícím průběhem svého bytí.

Strom je mrtev, ať žiju já.