Léto na plovárně

Mladá pružná těla zahalená v nepatrném kusu leské látky, pokožka se třpytí, jak se na ní kapky vody nechávají laskat slunečními paprsky. Jak ta kůže vybízí k namlouvání, k pohlazení. K lásce. Všichni ve vodě, házení míčem, letmé, jakoby náhodné, doteky, doteky ukryté pod hladinou.

Bezstarostnost, měsíce volna, celé dny nic nemuset. Stačí popadnout ručník pod rameno a vyrazit. Ležet, namazat se krémem, opalovat se. Každý den přečíst knihu. Vyjet brzy ráno, na kole, je to pět kilometrů, celý den tam strávit, vrátit se až večer po nočním koupání. Příjemně unavená, zabořit se do peřin, poctivý spánek, a po pár hodinách znovu.

Smát se s kamarádkami, ničemu konkrétnímu, jen té lehkosti bytí, volnosti. Navázat lehký flirt s tím krásně opáleným klukem, co prodává zmrzlinu v kiosku. Jíst jablko či po plavání doplnit energii tatrankou, která se během hodin ukrytých pod cípem deky roztála, čokoláda teče, ale chutná to výborně. Dojít si ke stánku koupit oranžádu, ach, jak ty bublinky štípou v nose. Vlnící se modrá hladina. Rozpalující paprsky. Smích. Mokré polibky, chuť okusit něco víc....

Takhle mám v hlavě zachyceno loňské léto. Byla to úžasná doba, vše je bez problémů, vše je lehké, vše je samozřejmé. Sluncem pozlacený čas.

Škoda jen, že letos už se mne to netýká.

Mohlo tomu tak ale být, kdybych přece jen měla vloni trochu rozumu a nebyla až tak lehkovážná, protože teď se rok s rokem sešel, ostatní kamarádi užívají poslední prázdniny před maturitním ročníkem, a já místo nabírání bronzu jsem nevyspalá z nočního vstávání k dvouměsíčnímu oslintanému miminu, které mi zbylo "na památku" na ty nádherné časy. Ach, kdybych nebyla tak lehkovážná, mohla jsem se právě cákat ve vodě s ostaními, a ne teď krmit vřeštící dítě a mít zničenou budoucnost.

Ba ne, tohle není skutečnost. To je situace, kterou bych teď žila, kdybych nešla na potrat. Jenže  jsem šla. Doma to bylo šílené, mít dítě v sedmnácti nepřicházelo v úvahu.

Ve skutečnosti trávím léto jako každé předchozí, jsem opět na plovárně, ležím na dece, vidím zapadající slunce, čistou vodu vybízející ke kraulu, jakoby se nic nezměnilo, jen že jsem o rok zestárla. Ale tak to není, už nejsem nevinná, nedokážu se veselit s ostatními. Část mne umřela spolu s plodem. Celý zbytek života už budu částečně mrtvá, protože....protože.