Splněný sen

Vždycky jsem věděla, že budu mámou. Už jako čtyřletá culíkatá holčička, která si hraje s panenkami, jsem tušila, že jednou mi v břiše vyroste nový život, že budu vozit kočárek, nakupovat dupačky, zažiju ten pocit, kdy mne miminko poprvé chytí za prst. 

Kdybych měla přítele v osmnácti, šla bych do toho hned tehdy. Tak moc jsem po dítěti prahla. Bezesné noci, věčná únava, bolest prsou při kojení, strie na břiše. I na tohle jsem se těšila, až mi to přišlo nenormální.

Sen se mi stal skutečností, a jak to tak bývá, není to zadarmo, naopak velmi vysokou cenu si vyžádal.

Před dvěma hodinami jsem bezproblémově porodila úžasného tříkilového chlapečka. Jak nádherně vypadal s tou jeho pomačkanu rudou tvářičkou! A přesto se z něj nedokážu radovat. 

Doufám, že je to jenom prozatím. 

Můj muž minulý týden zahynul při autonehodě, na dálnici, když jel z poslední služební cesty domů, aby už byl jen se mnou. Kdybyste mi dali na výběr mezi životem nenarozeného dítěte a záchranou mého muže zvolila bych manžela, sobecky, protože je mojí součástí, protože je moje opora, protože ho tak moc miluju. Přestože vím, že on by volil obráceně - život dítěte.

Tak se na miminko těšil, plánoval, jak mu vyřeže kolíbku, bude ho učit jezdit na kole či plavat. Když se dozvěděl, že mu dám syna, neviděli jste krásnější oči, s jakou láskou a vděkem se na mne od té doby díval. 

Oba jsme byli nadšeni a prožívali nejnádhernější časy. Absolvoval se mnou všechny ultrazvuky, všemožná vyšetření, dokonce sám navrhl předporodní kurz. Vymalovali jsme pokoj optimistickou žlutou barvou, nakoupili hračky. Podnikli poslední výlet, protože jsme věděli, že až budeme tři, moc času na sebe mít nebudeme. Prostě jsme si to užívali, vychutnávali a nemohli se dočkat příchodu toho malého tvorečka, který bude naší sloučeninou.

Nedovedla jsem si představit nic, co by naše štěstí dokázalo pokazit, podle vyšetření bylo děťátko v pořádku, já se také cítila dobře, vše bylo naprosto fajn. 

A pak...

A pak stačí silný déšť, špatný stav vozovky, nezkušenost řidiče protijedoucího vozidla, jedna minuta, jeden náraz plechu, jedna srážka, a můj svět se rozpadl. 

Jak se teď radovat z prvního zoubku, z prvního úsměvu, z prvního krůčku? 

Jak, když se musím radovat za dva, i za něj? 

Jak ho naučím říkat slovo táta?

Jak jen tohle zvládnu?