Na poště

Přenesla váhu na pravou nohu, je zpocená, cítí kapičky potu mezi prsy, na krku pod vlasy taky, kola v podpaží jsou dokonce viditelná. Popruh černé kabelky se zařezává do ramene, igelitka, vlastně dvě igelitky v sobě, to aby vydržely uši tu tíhu, s nákupem se jí lepí na lýtka, jak ji jimi svírá. 

Stojí tu snad celou věčnost, ví, že se hrbí, ale nemůže si pomoci, připadá si jako malý capart, který není schopný chvilku být v klidu, ale nemůže si pomoci. Před ní je ještě osm lidí, za tu dobu, co v této frustrující frontě trpí, stihla paní na přepážce obsloužit pouze tři, opakuju tři! lidi. 

Nejraději by odešla. Je jí to dlouhé, je tu dusno, všude okolo tak divný lidi. Jenže nemůže, dneska je poslední den, kdy si může ten doporučený dopis vyzvednout. Už takhle to odkládala až do nejzazšího možného termínu. Nejraději by si to psaní nevyzvednula vůbec, jenže ví, že je to neracionální, že to nejde, je dospělá ženská a tohle musí zvládnout. 

Přejíždí pohledem po místnosti, aby si ukrátila to čekání, všude oranžová barva, pár modrých trumpet na zdi, šklebící se panďulák z papundeklu, támhle po pravé straně skříňky k pronajmutí, hned vedle se nachází výdej balíků, tam zrovna nikdo není - škoda, že nepotřebuje tam, měla by to už vyřízené. Na opačné straně trafika, vystavená DVD s romantickými filmy a kdejaká Vlasta, Tina, Katka, Claudia, nikdy nepochopila proč těm časopisům musí dávat ženská jména.

Dělá prostě cokoliv, aby se rozptýlila a nemusela myslet na obsah dopisu, tak se ho bojí, tak se ho děsí, na druhou stranu ji tak vábí, láká. Vypadá to, že fronta postupuje, už vidí paní - nakonec je to nějaká mladinká slečna - za přepážkou, babička platí zelenou složenku, tak teď pán posílá něco letecky, a už bude na řadě. Ach, prosím, ať to vydržím, a nesložím se tady, snaha o modlitbu probíhá.

"Dobrý den." Odpoví stejně, vyndá papírek, který už deset dní tíží její peněženku, spolu s občanským průkazem ho přisune skrz malý otvor, a čeká. Dívá se na úřednici v bílé halence, jak se přehrabuje v přihrádce. Spatří dopis dříve než ona, je to pochopitelné, ví, jak má vypadat. Už ho taky objevila, přinesla, dala podepsat převzetí a teď, teď to přijde - bere ho do ruky, cítí tu jeho tíhu a vlastně lehkost, protože jí dává volnost.

Svobodu od záletného manžela, který se po deseti letech rozhodl odejít za mladší, naivnější holkou. Definitivní potvrzení konce jedné lásky. Zatlačí do těch těžkých dveří, venku začíná pršet, ach, to se bude lépe dýchat, ale jí už se vlastně dobře dýchá teď, protože je rozvedená, má to fyzicky v ruce doloženo, je to zase jen ona sama, je sama sebou...a jednou bude moci být zase s někým šťastná. Vykročí po chodníku, deštník nepotřebuje.