Odmala jsem věděla, že nejsem nic extra a že mne žádný dojímavý osud ve stylu Angeliky či Elizabett Benettové nečeká. Přišlo mi to samozřejmé. Úplně jsem se s tím smířila v první třídě, kdy mne soudružky učitelky na výletě zapomněly v jedné místnosti na zámku, žádný spolužák mne nepostrádal, až při odjezdu, při sčítání hlaviček - za tři hodiny - zjistily, že jim jeden školák asi chybí. Takhle důležitá jsem pro své okolí byla.
Někdo, koho zaregistrujete, až když mu něco vypadne z tašky, jinak ani nevíte, že nějaká ženská jde po ulici. Mne netahali kluci ve škole za copy, nikdo mne nevycpával sněhem, jako starší mne nikdo nedoprovázel ze školy domů. Dělala jsem, že mne to nezajímá, takové hlouposti, kdo by chodil do kina na slaboduchou komedii, knížka je lepší společník. Ale před kým, nevím, vždyť se nikdo nezajímal. Jen Jarunka, moje duše od sousedů, s tou jsem si, když s rodiči - lufťáky přijela na léto, mohla popovídat. Před třemi lety jí operovali žlučník, muž se s ní rozvedl, taky to neměla holka nikdy jednoduché.
Přesto jsem doufala, že se to přes učňák (pamatuju na to utrpení v tanečních), nebo s příchodem do zaměstnání změní. Nezměnilo. Zůstala jsem stejná, tak co bych chtěla. V pozadí, prostě šedá šmouha na skle, kterou každý bez zájmu přehlédne, jen kouká na její mastné ruce, zda do kelímku dává dost salátu, aby ho o něco náhodou neošidila.
Kdybych to měla přenést například do válečného filmu (ty já moc ráda) - hrála bych bojovníka č. 19658, který v krvavé bitvě padne bez zájmu, divákovi ho není líto, nezajímá ho jeho osud. Tak to jsem já, takový je můj život na pozadí.
Celý život byl šedý, co barevného by se mi taky mohlo přihodit. Nuda, nuda, nuda. Narodit se, vychodit základku, dojíždět do učení do pět kilometrů vzdáleného H., práce v Jednotě, chození s traktoristou Pavlem, pak se - jak se to má - vdát, porodit dvě děti, dvacetiletý kolotoč kolem nich, počítání posledních let do důchodu.
Nebyla jsem nějak chytrá, normální holka se splihlými vlasy (alá mladá Veškrnová v Holkách z porcelánu), dlouhé ruce, tlustá stehna. Ne, brýle jsem naštěstí nenosila, to už by bylo příliš. I bez nich to stačilo bohatě. Tak co bych chtěla. Práci, muže, děti jsem měla. I tu bytovku jsme dostali, i ten pořadník na škodovku přetrpěli, jednou u moře i byli, tak co bych chtěla.
A teď mám doma jen stárnoucího navrčeného Pavla, v umaštěném triku, z pod kterého mu už třetí dekádu roste týden po týdnu větší břicho. Vařím, uklízím, peru, žehlím, drhnu záchod, poplivané zrcadlo nad umyvadlem od pasty, vytřu, smetu prach z poliček. Ani si toho nevšimne, ženské práce, to je samozřejmost, sedne, hodí nohy na stůl, natáhne se po ovladači, a chce jen jíst, pořád jen jíst. Stálo to všechno strachování, abych se mu líbila, aby mne vzal za ruku, na výlet za to, aby člověk dopadl takhle? To už je ale taky let, to vám povím, čas letí jako voda, pomalu, plynule, a přitom je to pádivá rychlost.
Kdybych se nevdala, tak bych teď byla v malé garsonce, krásně uklizené, žádné smrduté fusekle po zemi, věčně zvednuté prkénko na toaletě. Nebýt dětí, nestálo by za to trápit se s mužským. Chlapi jsou strašní slaboši, nakonec všechno zbyde na ženské. Nebo jsem jen měla smůlu, že na mne padl nějaký typický Pepa z HorníDolní, jenže co ty, na které čekala jen samota nebo nějakej ochlasta? Já si aspoň mohla zvolit, být ráda, že si mne za tím pultem vůbec všiml, a jak říkám, mám alespoň ty děti, ty za to stály.
Ty děti, Janička a Martínek, které už vylétly z hnízda, cestují kdesi po dalekých zemích, mám od nich leda pár slov v mobilu, občas pohled přijde poštou, na víc není čas, mami, pochop to, chceme si žít po svém...Jsem pro ně už jen vrásek nabývající ženská, která chodí do práce, doma napeče, večer se s tátou podívá na Bohdalku. A dost. Ale já si počkám, jestli mi to zdravíčko dopřeje, pár let, snad méně než více, i když při tom stylu, jak dnes mladí žijí, kdoví, a budu mít vnoučata, budou se mě držet kolem kolenou, budu si je rozmazlovat, toho mýho morouse se budou trochu bát, ale však děda musí být trochu ve vážnosti, však.
Jo, je pořád se na co těšit. Co víc by od života taky taková obyčejná ženská jako já mohla chtít.
Žádné komentáře:
Okomentovat