Neosvětlená ulice

Posledních devětsetpadesáttři nocí jsem pořádně nespal. Jsou to téměř tři roky a já si pořád vyčítám, že jsem ji tu noc nešel doprovodit až ke kolejím. Jenže ona si nedala říct, že je to kousek, ať si nedělám starosti. A že mi ujede poslední tramvaj. Tak rád bych se jí teď omluvil, že jsem s ní přesto nešel. Tak rád bych k tomu dostal příležitost.

Ten osudný den, který změnil úplně všechno, byla sobota pátého února, krásně sněžilo a my měli pětiměsíční výročí naší známosti. Byl to pro nás oba první takhle dlouhý vztah, ještě jsme se vezli na vlně zamilovanosti, užívali jsme si vzájemné blízkosti a objevování, co všechno takové chození přináší.

Na oslavu jsme si naplánovali procházku podél Vltavy, a pak jsem ji jako překvapení vzal do takové malé útulné restaurace. Stolek v rohu, modrý kostkovaný ubrus, připravený sekt. Přípitek, dobře okořeněné jídlo. Mluvili jsme málo, stačily nám úsměvy a dívat se druhému do očí. 

Vydrželi jsme tu do zavíračky, bylo nám tu pěkně, bublinky nám stouply trochu do hlavy, ale především přítomnost toho druhého nás omamovala. Cesta tramvají, propletené ruce, polibky, tak tedy ahoj, a pak dej vědět, že jsi dorazila na kolej. Už mi to jede, závěrečná pusa, následuje stisk ruky, dveře se otvírají, nastupuju, naposledy se otočím, zamáváme si. Než tramvaj zabočí ještě stihnu zahlédnout kus hnědého kabátu, jak se Klárka pohnula směrem k ubytovně, černé vlasy zvýrazněné sněhovými vločkami, pane bože ta je krásná, proběhne mi hlavou. 

Za půl hodiny jsem dorazil domů, příjemně unavený, usnul jsme hned. Do neděle jsem se probudil radostně, nádherné vzpomínky na včerejší večer nemohly jiné procitnutí ani dopustit. Ze zvyku jsem si ještě v posteli přečetl nové zprávy na mobilu. Klára nepsala, tak jsem ji poslal nesmyslnou a naivní říkačku - to ještě z toho včerejšího pobláznění - a až se můj brouček probere ze snů, ať se ozve.

Neozvala se. Už nikdy. Nikdy na kolej nedošla. Stopy po ní zapadaly sněhem. Spolubydlící myslela, že je se mnou, tak ji nehleda. Pak si to dovedete představit. Zuřící, brečící, trpící, nechápající rodiče. Policie, výslechy, pátrání. Chaos, zmatek, nervy tečou, slzy, výčitky. Nepřineslo to nic. Tři roky a stále pohřešovaná, pravděpodobně mrtvá.

Co se mohlo stát? Proč zrovna ten den se rozbilo osvětlení a po cestě ke kolejím nesvitily lampy? Proč jsem se nechal přemluvit - hlavně z pohodlnosti, abych s ní nemusel?, vždyť šlo o pár desítek metrů. Proč se zrovna v tu chvíli tak rozpadalo, proč jiní lidé na ulici nebyli? Proč, proč, proč....

V tu chvíli a v následujících dnech a týdnech se vám hlavou omílá pořád dokola dvacet otázek, na které nemůžete naleznout odpovědi. Protože prostě neexistují.

I když vezmu celou vinu na sebe -  což také dělám - ničemu to nepomůže, naše životy to nezlepší. Stále budeme žít, každý den vstaneme za účelem plnění nesmyslně nutných úkolů, musíme.

Trvalo mi než jsem se nějakým způsobem dovedl vrátit do normálu, chodit na přednášky, na pivo s kamarády. Rok, dva, asi tak. Dneska už mám i přítelkyni, ale moc nám to neklape, nejsem k ní otevřený, ví, že se něco stalo, ale skutečný příběh nezná. Copak se o tomhle dá mluvit?

Pak je tady něco, co bych nemohl říct před nikým nahlas, byl bych za špatného. Jsem na Kláru totiž naštvaný. Protože mi vlastně zničila život, protože nemůžu žít spokojeně, ona je - nebo spíše není - ale já jsem tady, existuju tu, a i kdybych chtěl být šťastný, tak nemůžu, protože pokaždé, když je mi krásně, tak mi před očima vytane její postava v hnědém kabátě a zasněžených vlasech jako výčitka.