Pod duchnou

Mám narozeniny! První co mne po probuzení napadne. Už mi je pět – celou ruku musím nastavit, když to budu chtít někomu ukázat. Tak jsem velká!

Jsem u babičky. V její posteli, úplně ztracená pod těžkou duchnou. Vykouknu a vidím vrásčitou postavu v květované šatovce jak zatápí v kamnech. Ohlédne se na mne, usměje se a hned dává ohřát mléko. Je čerstvé, dnešní, od sousedovic krávy. Normálně je to moje práce přinést ho, ale když mám dneska ty narozeniny, tak jsem si mohla přispat. Dává ho do speciálního hrnce, který je jen na mléko. A musí se do něj dát i voda. A pak hezky zapíská, že už si jako můžu nasypat kakao do hrnečku.

Je konec léta. Sestřenky už odjely, jen já tu zůstala. Jsem tu ráda. S babičkou mi je nejlépe. Po snídani  zaděláváme na lívance, které jsem si poručila, když už mám dneska ty narozeniny.

„Babi“. Nemusím říkat více, rozumí mi. Je jediná, které nevadí, že moc nemluvím. Všem se smíchem říká, že až budu chtít, tak se rozpovídám, prý až to bude ostatní mrzet. Je hodná. A má pravdu.

Dojde pro kapesníky. Jsou krásně vyžehlené a voňavé. Ráda si s nimi hraju, vydržím to celé hodiny. Z velkých vyrobím rodiče, z malých děti.

Odpoledne jdeme do obchodu. Pyšně nesu síťovku a s obavami pořád poočku pozoruji pytlík mléka, abych ho neprotrhla, jako minule. Jen co vybalíme nákup, zvoní telefon. V tu chvíli jako by se vzduch zastavil. Může se vzduch zastavit?

Babička jde do vedlejší seknice ho zvednout, já jí jako obvykle v patách. Nerozumím, co povídá do bílého sluchátka, jen ji pozoruji. Jak se jí mění obličej, jak mi stárne před očima, vidím slzy na tvářích. Pak položí sluchátko zpátky na vidlici a otočí se ke mne. "Maminka mi umřela, Betynko." Nějak nechápu, moje maminka, ta krásná paní? Ale ne, to je moje maminka, tvoje další babička. Moc to nechápu, ale trápí mne, že je babička smutná a pláče.

O 25 let později
Opět slavím narozeniny. Jsem ve stejné místnosti jako před lety. Sedím na posteli. Duchna přehozena. Nikdo pod ní už roky nespal, potřebuje vyvětrat, je zatuchlá. Přesto ji rozestýlám a uléhám pod ní. Dneska už je to moje peřina, moje seknička, babička umřela před osmi lety, odkázala mi ji. Ale já tu nikdy od její smrti nebyla. Nikdy jsem tu nebydlela. Co na vesnici? Byla jsem mladá, studovaná, chtěla dělat kariéru, vdát se, žít ve velkoměstě.

Jenže osudu neutečeš. Práce mne nebavila, muž mne opustil, peníze došly. Jsem sama, tedy ne úplně, pohladím se po vystouplém břichu, už za pár týdnů na to budeme dvě. Budu mít dcerušku. Vím, že se nám tady bude líbit, budeme si tu určitě krásně žít, jako kdysi já s babičkou. Moc tomu nerozumím, proč jsem se takhle rozhodla, je mi smutno a pláču. Pomalu se skrz slzy začínám lehce usmívat, dochází mi to, vracím se domů.