Střípky

Kotva

Potřebovala bych se ukotvit, chci přístav, chci záchytný bod, který mne vždy přivede domů – kde je můj maják, aby mi ukázal cestu? Proč ani s přibývajícími léty nejsem klidnější, stálejší, jistější si, proč je to naopak? Čím dál více nerozhodnosti, nejasností, nejistoty.

Začarovaný kruh

Sundala jsem si brýle, promnula oči, ach, jsem unavená. A ty si jen tak sedíš vedle a  klidně se ještě ptáš čím? Přála bych si, abys to věděl, abych ti nic nemusela vysvětlovat, aby jsi mi rozuměl beze slov. Proč to nejde, proč to neumíš, proč ti musím říct, že mě trápíš ty. Protože, kdyby jsi mi rozuměl, tak bys to nedělal.

Sbírka

Ale ne, už zase. Na rohu stojí dva dorostenci a snaží se vybírat na dětské domovy, stavbu afrických škol, boji proti rakovině. Dejte dvacku, dostanete samolepku, odznáček, letáček, ale hlavně si odnesete pocit, že děláte něco dobrého, že pomáháte, uspokojíte svoje černé svědomí, že jste právě nechali v obchodě dva litry za páté rifle, které nepotřebujete. Přesto je to nepříjemné, člověk nemůže přispět na vše.

Cestou 

Jak to ten čas promění. V jednu chvíli sedíte ve Starbucks v křesle. Popíjíte kafe z mega hrnku a ve druhé jedete metrem na Roztyly pro něj. Stačila jedna esemeska obsahující pozvání na víkend.

 

Je sobotní ráno, doprava jezdí sporadicky, tak čekám trpělivě na spoj. Sluníčko začíná vysvítat, bude krásný den. Mám z toho radost, těším se, že prochodíme Prahu. Nebo alespoň malou část z ní. Rozepnu zip na tašce a vytáhnu knížku. Je útlá, malá, tmavomodrá. Petr Borkovec a jeho zápisky z berlínského a francouzského pobytu. Je to úžasná kniha. Občas vůbec nechápu smysl, občas mne to nudí, občas bych zabíjala, pro to mít schopnost vytvořit taky tak krásné věty. Třeba: Tlusťoch kropí řeku chlebem, ze kterého sám ukusuje. No není to nádhera? Kropí řeku chlebem. Dokonalost. Schozená tlusťochem.

Otevřu na padesátésedmé straně a pokračuji ve čtení. Samozřejmě jen se začtu, tak autobus zastavuje přímo přede mnou. S povzdechem tedy nastoupím, usadím se, jedno kam, sledovat krajinu nehodlám, pokračuji ve čtení. Takto s hlavou skloněnou nad stránkami přestoupím na metro, pak z metra do metra a jedu jednu, dvě, tři, přestanu počítat, raději. Stanic je spousta. Jedu pozdě, už na mne čeká.

Přejídání se

Ležím na posteli. Je mi těžko. Ne, to není dostatečně výstižné. Je mi zle, na zvracení. Břicho nafouklé, sladkost v puse. Zase jsem se přejedla. Fyzicky opravdu na blití. A duševně ještě hůře. Výčitky, že jsem do sebe dostala dva pytlíky gumových bonbonů, devět makových buchet, jablko, slané tyčinky, sýrovou housku. A to vše během hodiny. Nevím, proč se takhle trestám, proč si nemohu poručit. Trpím tím.

Co mne zahřeje?

Jednoho chladného březnového rána, při cestě do školy, je nám všem zima, Lidka povídá: Vás dva hřeje láska, mne kila a tady Aneta…nedopovězeno, nedořečeno, nechat to vyznít  do ztracena, přesun k jinému tématu. Ani mládí nemohla říci, byla jsem tam totiž nejstarší. Nebylo co říct. Já nemám nic a nikoho.

-------------------------------------------------------------------------

Kdysi rozepsáno, někdy možná něco z toho bude dopsáno. Spíš ne, ale kdo ví. 

Momentální postřehy, zápisky, zachycení situací. Událo se něco z toho? Sotva. Autorka v textech občas je, občas není. Nesnažte se rozpoznávat, kde ano a kde ne, bylo by to marné hledání.