Vyvěšená černá vlajka nad vstupem do místního poštovního úřadu hlásá úmrtí listonoše. Prosím, paní, zastavte se, pane, vy smekněte čepici, pomodlete se a zavzpomínejte na něj. Protože pan Lukáš si to zaslouží. Byl to hodný člověk, pracovitý muž, milující manžel a skvělý otec čtyř dětí. Nemusel odejít takhle mladý, jenže to víte, jsou sedmdesátá léta, není zvykem běžet s každou bolestí k lékaři.
A kdy si na to najít také čas, že? Jsou žně, pak zase má kůň něco s kopytem, je potřeba zasít obílí, nasušit otavu, do toho v práci než si ráno roztřídí psaní a balíčky, pro tři vesnice a pár samot, to chvíli zabere, a kolik je to kilometrů, denně, a jak těžká kabela se nosí, a pronosí. Navíc, nikdo jiný zde není, vše leží na jeho bedrech, za třicet let se nestalo, že by do práce nepřišel, to je nepředstavitelné. A hlavně pan Lukáš se nemocnic opravdu bál. Nedokázal to překonat, nikdo ho nepřemluvil, poslední dny už s ním musel chodit nejstarší syn, podpírat ho, v podstatě roznášet místo něj.
Jenže, ať se bráníme, jak chceme, stejně svému osudu neutečeme, po sobotní roznášce se dovlekl domů, už bolestí beze smyslů, co měla chudák nešťastná jeho žena dělat? Zavolat doktora, i přes jeho protesty. Celý zbytek života nebude vědět, zda udělala dobře, chtěl přece umřít ve své posteli, doma; jenže tam mu dali alespoň morfin, moře morfinu, protože rakovina byla už v celém těle, vlastně v nemocnici byl jen jednu noc, tak moc rychlý to bylo. Jak má člověk poznat správné rozhodnutí?
Krásný černovlasý chlap se zdrženlivým úsměvem na rtech. Teď leží v rakvi. Před týdnem vám přinesl důchod, dopis, čerstvé noviny. Ale především si s vámi popovídal, vy jste mu dali svoje páteční vdolky, s povidly a tvarohem, které pan Lukáš tak měl rád. I když měl naspěch, nikdy to nedal znát, prohodil těch pár frází, co se tak říkají, ale tím, že je myslel opravdově, to vlastně už fráze nebyly. Možná proto byl tak mezi starousedlíky oblíben.
Proto je dneska na jeho počest pošta zavřena, a bude i nadále, protože jiný pošťák ve vsi není, a než bude post obsazen, potrvá to. Ale už nikdy to nebude stejné. Bude to nevlídný mladý muž, který bude hudrovat, že nemáte na halíř přesně připravené peníze za noviny, a vy budete v duchu říkat, jó, to pan Lukáš, dej mu pánbůh lehký nebe, to bylo jiný, ten pro nás měl vždy jen vlídná slova a pochopení. Tohle vydrží tak deset, dvacet let, pokud budu přehánět, pak se i na pana Lukáše pozapomene, tak jako na každého. Všichni jsme v práci nahraditelní.
Jen za řekou, v té chaloupce se zelenýma vratama, kde žije jeho žena a děti, se na něj nezapomene nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat