„Máte tady volno?“, zeptá se pána s knírkem. Prošel úzkou uličkou až téměř dozadu, všechna sedadla obsazena, zpravidla napůl, tak jako u tohohle chlápka. Nezbývá mu než si k někomu sednout. Mohl si přisednout k nějaké mladé slečně, dost jich tu je, asi jedou ze školy, ale vybral si sobě podobného, muže před šedesátkou, a přitom ani neví proč vlastně.
„Ale jo, jasně, posaďte se.“, pán zareagoval a sundal igelitku z vedlejší sedačky, zamotal ji, aby se z ní nic nemohlo vysypat a dal ji na zem, mezi nohy, trochu stiskl, lépe si ji tak během jízdy pohlídá.
Dobře, pokývne, sundá si bundu a šálu, kterou zasune do pravého rukávu, aby ji tady pak nezapomněl, a dá bundu do volného prostoru nad sedačkou. Posadí se, a je rád, že sedí. Skoro autobus nestihl, a to by pak byl problém, ještě čtyři minuty před odjezdem byl v metru, na nádraží musel běžet, ale stihl to, a tak teď vydýchává. Kam ho tahle cesta zavede? Co ho asi čeká? Neví, neumí si to moc představit. Má strach, ale je rád, že se konečně něco děje.
Autobus se rozjíždí, proplétá se mezi auty, stojí na semaforech, a teď jsme u koně, no jo, Václavák. Jedou asi tak patnáct minut, už se pomalu dostávají na dálnici, tady pak nabere bus rychlost a kilometry bude polykat jako had, když se obrátí na spolusedícího, toho pána s knírkem.
„Nevíte, za jak dlouho budeme v P. ?“
„No, asi tak za hodinku a čtvrt, tedy plus těch patnáct minut co to trvá než se přejede přes Prahu, to víte, to je hrozná zdržovačka, jak se dostaneme na dálnici, tak už ho nic nebrzdí, tak to pojede rychle.“
„Aha, tak děkuju.“
„Teda já jedu do H., to je před P., asi dvacet kilometrů.“
Pán vypadá, že by si rád pohovořil, no on celkem taky, aspoň nebude muset řešit otázky ve své hlavě. A tak se tedy rozhodne pokračovat v rozhovoru.
„Víte, já v P. nikdy nebyl, jedu tam za prací. Je to velké město?“
„Ale jo, je, asi tak dvacet tisíc obyvatel, o dost větší než H.“, pán s knírkem se opravdu rozpovídá. „Za prací? To máte nějaké školení? Já byl v Motole, na krvi, si mě tam pozvali, na dnešní ráno, člověk sem jede, pak je za pět minut hotovo, a pak aby čekal dvě hodiny na spoj domů.“
„Já jedu za novou prací, jsem na to zvědavý, měl bych dělat v nějakém strojírenském závodě.“
„Aha, tak to budete mít dobrý. Jako u pásu? To já bych tedy nemohl. Já jezdím v závodě s vozíkem. Mám příplatky za prašné prostředí. Dobrá práce. Ale teď tedy marodím.“
„Asi ano, bude to nějaká výrobní linka, našel jsem inzerát v novinách, tak jsem tam hned volal, to bylo včera, a že mi to místo dají, tak jedu raději hned.“
„Ale jo, pokud vám to slíbili, tak to místo dostanete. Představte si, já byl na podzim u doktora, normální prohlídka, a von mi řekne – nádor. Do měsíce jsem byl na operaci. Proto jsem teď byl na té krvi. Ještě mně to čeká patnáctého a pak osmého, no pak už snad budu mít pokoj.“
„To víte, to je pořád něco.“
„No jo no.“
„A ten P., je to hezké město?“
„Jo jo, pěkný, tam se vám bude líbit. A v kterém závodě budete dělat?“
„Ve strojírenským, kompletují tam nějaké součástky, víc nevím, ono jich je v P. víc? Tak to bude opravdu velké město. Já byl jednou v T., tak trochu ten kraj znám.“
„No jo, copak T., to je ale sedmdesát kilometrů daleko. A to jako budete denně dojíždět?“
„Ne, to ne, měl bych tam být na ubytovně. Zatím. Pak se uvidí, jestli tu práci budu mít, tak bychom se s paní přestěhovali, nějak si to zařídili, asi, ale to bude záležet až podle té práce.“
„No to je jasný, člověk nejdřív musí pracovat, ona je taky ta tříměsíční lhůta, že jo.“
„Rád bych byl na ubytovně sám, nebo alespoň jen s jedním. Doufám, že tam bude televize.“
„Já vám rozumím, člověk chce svůj klid, navíc kdoví co za lidi to může být, nějací Slováci či Ukrajinci, člověk nikdy neví.“
A je to tady. Ani rozhovor už nepomáhá, začíná se v myšlenkách utíkat k mrtvé manželce, současné jeho paní, k obavám z budoucnosti. Ten chlápek mu nepřidává, naopak ho potápí do špíny současného světa hloub a hloub. Proč vykládá o chlápcích, kteří spáchali sebevraždu? Že to včera viděl v televizi, to je asi jediný důvod proč to dělá. Není jednoduché utnout najednou rozhovor, a tak to vzdá, a vše mu povídá. Jak mu před patnácti měsíci zemřela žena, ano, je vdovec, jak pak přišel o byt, jak bydlí u bratra, který už z toho má sám problémy a zlobí se tedy na něj, jak beznadějně hledá práci, dva roky, doma na severu, v Praze, nikde nic, beznaděj, od září už nebere ani vdovský důchod, je bez peněz, nemá kde bydlet, a tak se upíná k téhle práci, proto jede do neznámého města, kde bude dělat práci, o které zatím nic neví, a trochu se bojí, aby to zvládl, jak bude bydlet? Vždyť si sebou vzal jen příbor, ani kastrůlek nemá.
„Tak a ten se taky oběsil, starosta to byl, mladej, čtyřicet let jenom, žádný dluhy neměl, byl to dobrej chlap, říkali o něm sousedi, tedy tak to bylo v tý reportáži, prý rodinné problémy, a prej ho našla jeho žena, to vám taky musí být hrozný, že jo?“
Moc už neposlouchá, knírkatý pán stejně pořád mluví o tom stejném, i když se snaží, ten chlápek určitě nebude tak špatný. Odkývá mu všechno, občas něco zamumlá, ale je pravda, že druhou hodinu cesty už ho nevnímá.
„Tak a jsme tady, už jsme v H., teď jedeme kolem závodu, tady vpravo, ta budova se zeleným nápisem, tam já dělám. No, tak já už vystupuju. Mějte se a ať se vám daří.“
„Děkuju. A nashledanou.“
Osaměl. Na příští zastávce, v dalším městě, vystupuje on. Jaké to bude? Nechce si dělat přehnané naděje, ale co naplat má je. Ještě osmnáct minut a pozná místo, kde bude odteď žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat