Nedělní výlet

Opakování. Proběhlo to minulý týden, za týden se to stane zas a ani dnešek není výjimkou. Nedělní odpolední výlet. Povinný pro všechny členy rodiny, bez ptaní, zda chtějí či nechtějí, prostě musejí.

Táta řídí, už netrpělivě sedí v autě, za chvíli zatroubí, naštvaně, že měli vyjet ve 14:00 a to už bylo prosím pěkně před pěti minutami, klakson, klakson, klakson troubí. Máma domývající nádobí a narychlo balící malou svačinu sebou, ještě udělat šťávu do láhve, kapesníky přibalit a snad máme všechno.

Děti, no tak pojďte už! Syn neochotně odloží myš a ukončí tak pátrací akci v nějaké střílečce, ach ty počítače! Dcera záložkou založí stránku, kde právě čte, je to dívčí románek, zrovna se hrdinka hádá s hrdinou, je to děsně napínavý, ach jo, teď si chce číst a ne jet na blbej vejlet.

Všichni se naštvaně nasoukají do auta, připásají se černými pásy, co škrtí a jede se. Hurrá! Trochu života do toho umírání, však si to užijeme, koukejte, jak je venku krásně, no tak děcka odložte ty mobily, život je jinde, tam venku, ne zavřený do krabičky za dva tisíce, hudruje táta.

Tak kam se podívají dneska?, ptá se dcerka. Rodiče se na sebe podívají, trochu spiklenecky, trochu opatrně. No, říkali jsme si, tady s tatínkem, že jsme letos ještě nebyli v T.. A je to tady - dětské dvojhlasné - Ale nééééééé, vždyť tam jezdíme furt, tam to známe, náměstí, hezký domky to jako jo, a zámek, do kterého stejně nejdeme, protože je drahý vstupný, jen k němu dojdeme, mrkneme na něj a zase zpátky, je to nuda, pořád stejný, reagují děti. 

Ale jak krásné město to je, a není to tak daleko, a od nás se jede pěknou krajinou. A dáme si tam jako vždycky zmrzlinu. Tak co vy na to? Děti mlčí, vědí, že bylo rozhodnuto už dávno, a bez nich. Tak proč se jich vůbec ptají? Kdyby je raději nechali doma, měli by tam klid a mohli koukat na telku. Copak rodiče nemůžou jet někdy sami?

Pomalu rozhovor v autě utichá, tak táta raději pouští rádio, aby toho ticha nebylo zase moc. Za chvíli se ozve syn, že má žízeň. Máma vytáhne láhev a podá mu ji. Ještě, že sebou to pití vzala, však vděku se stejně nedočká, fuj, vždyť je to teplý a moc sladký, musíš to příště víc rozředit, jo.

A jede se dál. Cesta není dlouhá, přesto si stihnou poslechnout obehranou scénku s Felixem Holzmannem, táta se rozčílí, když mu chcípne motor před železničním přejezdem, děti chtějí znovu napít, a sušenka by se taky hodila, drobí na zem, rodiče se kvůli tomu chytnou, kdo to jako bude zase luxovat, no prostě idylka rodinného výletu uvnitř auta jako vyšitá, nemyslíte?

Ale to už červená Felície odbočuje na parkoviště, a pak se všichni dají do vylézání z auta, trošku chaos, hlavně tu nic nenechat, a nezapomenout zamknout. Tak a jde se. Na náměstí jsou za osm minut, přišli z pravé strany, hned z kraje je cukrárna, jde se tedy na zmrzlinu, kdo se na ní nejvíce těší, copak myslíte? Je to tatínek; jak občas s povzdechem říká maminka, já doma nemám dvě děti, ale tři. 

Dva kopečky téhle dobroty si nakonec dají všichni, až na maminku, ta se kroutí, drží si linii, tak ji děti přemluví alespoň na jeden kopeček citrónové. Jdou s kornouty v ruce okolo náměstí, obejdou ho kolem dokola, krámky stejné, všechny zavřené, náměstí vylidněné, jen pár vietnamských obchodníků stojí v otevřených dvorech a nabízí - nu, snad vše.

Zmrzlina už stačila skončit v žaludkách, a tak nějak už není co dělat, že by se jelo už nazpátek? No, tatínka začínají bolet nohy, už by si rád lehl na kanape, a ve svém seznamu, který si nosí v hlavě, odškrtl položku výletu jako splněnou. A děti? Ty se těší na návrat od příjezdu, až zase zasednou k počítači a ulehnou s knížkou do postele. A tak tedy ještě rychle dojdou k zámku, podívají se na řeku, chvilku pozorují kachny, začíná foukat, obličeje mají červené, sluníčko už taky ztrácí na síle, no nejvyšší čas stočit cestu zpět k parkovišti.

Zase sedí v autě, všichni unavení, ale i spokojení, protože nebyla žádná větší rozmíška, která by vydržela dělat nepříjemnou atmosféru déle než pět minut, ztrávili společně trochu času, i když se popravdě nikomu nechtělo, ale teď jsou rádi, tak nějak cítí, že to bylo prostě dobrý, a snad se i těší na příští neděli, až zase někam vyjedou, tentokrát asi do lesa, i když se jim zase nebude chtít, a budou se muset přemoci. Ale teď už jsou zpátky doma, maminka vybíhá z auta otevřít vrata, táta zajíždí, vypíná motor. Naskočí ticho, děti vylezou z auta, pohladí psa, který je rád, že má páníčky doma, a jdou si po svém. 

Maminka vyndá zbytek svačiny, namazaný chleba snědli všechen, zbylo jen jedno jablko, a tak se do něj hned s chutí zakousne, zamkne vrata, pustí psa do kotelny, aby se na chvilku ohřál, a jde do kuchyně nachystat něco k večeři. A tatínek? Spokojeně vyndavá z bedny desítku, celý den se na to svoje pivo těšil, a spokojen se usazuje před televizi.

Všichni jsou tak nějak trochu štastní. A to je kouzlo těch nedělních výletů, tedy když se občas podaří bez hádky.

Ano, rodinné výlety mají něco do sebe.