Festival

Obloha jako štětcem namalovaná. Kdybych měla ráda takováto kýčovitá přirovnání, určitě bych ho teď použila. Dnešek vypadá opravdu dobře, mohlo by se to vydařit. Zatím je poledne, louka se teprve zalidňuje, kromě chlápků, kteří staví stage, pár pořadatelů a drobných prodejců rozkládajících svoje stánky s přáním, aby se všichni brzy přiožrali a oni vyprodali všechny ty svoje absurdní nesmysly, protože, který střízlivý týpek si koupí blikající chlupaté uši, to fakt nevím, tu ještě téměř nikdo neoxiduje.

Kolik takových koncertů, festivalů, open airů už jsem zažila. Zvyklá spát pod širákem, znalá toho, jak večer bude probíhat. Jasně, že je tam především mainstream, nagelovaní, uhlazení klučíci usrkávající jedno pivo půl večera, holčičky v růžovém topíku a sukni, co končí už někde u kyčlí. Těch si ale nevšímáme, takový nám nestojí ani za myšlenku. Oni nechápou nás, my zase je. Proč to řešit. Vedle sebe se sneseme, tak o co jde? Who cares? Nobody.  Hlavní je, že do toho nespadám já.

Sice už to není jako před lety, spousta z nás už se usadila, pořídila ženušku či manžílka, a nedej bože i děcka, ale přesto se tady pořád scházíme. Protože bez toho nelze žít. Někdy si lidi myslí, že je to jen o chlastu, hulení a s cílem najít někoho, s kým si to můžu rozdat. Ale o to tu přece nekráčí. Tedy ne v první řadě, to je jen takový vedlejší produkt řekněme. Je to o tom pohybu, transu, poddat se muzice, splynout s ní, nechat svoje vnitřní já odpoutat od těla, zmítat se do rytmu, na nic nemyslet. Skákat, tančit, točit se, bláznit. Žít hudbou, žít pro hudbu. Žít.

Vyholené půlky hlavy, číra, rudé, modré, zelené prameny. Děravé děrované punčocháče, pořádné boty s kovovou špičkou, sichrhajsky kdekoliv, třeba v ušním boltci či obočí. To jsme my. Naše partička.

Za ty roky už vím, kdo se na které akci zpravidla objeví, každý máme své oblíbené. Dneska tady určitě bude Tlustá Tonka a Wendy. Marťas snad ne, alespoň v to doufám, minule jsem mu jaksi dala, no. Trochu jsem to přepískla s pitím, dneska se budu více hlídat. Znám přece svoji hladinku, deset piv prokládaných zelenou. Hlavně to víc nemíchat. Nejsem nějaká pipka, abych se tady válela po zemi, po tom co na ni z chlastu padla depka, a řvala, že je osamělá a nikdo ji nemá rád. To je fakt trapnost.

Začínají hrát první kapely. Na ty chodím nejraději, hrajou nejvíce srdcem, pro zábavu, žijí tím. A mají to nejtěžší, nikdo je nezná, nikdo na ně nechodí. Brnkají do strun, křičí do mikrofonu a před sebou jen pár lidí na velkém prostranství. Vědí, že bude za pár hodin zaplněno zcela, jen ne kvůli nim. Ale věří, že jednou se toho dočkají i oni, a na tohle budou vzpomínat v životopisných knihách. Každý nějak začíná.

Vyrazím směrem k toitoikám. Teď jsou ještě luxusní, dokonce se tam najde i hajzlpapír. Voda už přesto neteče, naštěstí jsem vybavena – gel na ruce, osvěžující ubrousky, papírové kapesníky. Mám to zmáklý.

Lidí přibývá, obloha tmavne, s ostatními jsem se taky shledala, panáky jsme si dali spolu se štípanci, jak hrozně zase vypadáme. Sem tam potáhnout z jointa. Tancovat, vyřvávat. Spojila jsem se pro tento večer s Honzysem, je docela fajn, dovolím mu trochu si šáhnout, když už za mne cáluje pivka. Hluchnout z hlasitosti reproduktorů, namačkaní davem k sobě. Na zemi narůstající centimetry plastových kelímků odměřují čas. Dvojice ležící na zemi, zapletení do sebe, jako vánočka. Pivo, klobásy, fronty. Just klasic, víme.

„Tak zase příště.“ Loučíme se tak jako vždycky, a určitě se ještě xkrát takhle na parketu sejdeme, ale přesto už to není to pravý ořechový. Je v tom čím dál více nucení, předstírání. Je to věkem? Změnou našich postojů? Vývojem životů? Jsme už nasyceni hudbou? Vypadá to, že už nám to nemůže dát více než doteď. Naopak nám to začíná ubírat, energii z nás vysávat. 

Ale stejně....Někdy příště ahoooj!