Jednoho odpoledne

Víš, proč mám rád sluníčko? 

Protože když svítí, tak je krásně teplo.

Ne, proto, že se na něj často díváš a krásně přitom mhouříš oči.

Seděli na lavičce v parku, kolem nich spousta kvítků, mladý pár, on a ona, který párem vlastně tak úplně ještě není. Sbližují se, dnes je ten den, kdy snad překročí hranici přátelství do minového pole lásky, a nebo navždy zůstanou v jeho bezpečné zóně. Jak jen to dneska dopadne...To sice ještě nevím, ale co se odehrálo doteď, vám prozradit můžu.

Začalo to dobře. Sraz si dali ve dvě odpoledne na náměstí, na tom hlavním, václavském. Je polovina června, zkouškové pro někoho s úlevou skončilo (on), někdo se ještě naopak musí nervovat a učit (ona). Krásný den, na kraťasy a tričko s krátkým rukávem to je. Varianta pro muže, dívka se rozhodla pro světlé šaty s modrými puntíky. A co v takovém dni dělat? No jasně, dát si zmrzlinu. To se musí, na to by snad měla existovat i vyhláška. A tak si ji dali. On oříškovou a banánovou, ona citronovou s čokoládovou. Byla dobrá, dali si ochutnat i navzájem, hm, taky dobrá. Vychutnávali sladkost a chlad, procházeli uličkami města, opustili zalidněné náměstí, a šli směrem na Staromák. Bloudili ulicemi, ne doopravdy, spíš si jen tak zacházeli, kam je nohy nesly, bez cíle, však ono se někam dojde.

O čem mluvili? Začali počasím, to se tak nějak dělá. Pak samozřejmě o škole, jak jinak. Postěžovat si, že je málo termínů, nejsou skripta, tenhle předmět je úplně zbytečný, nepřijetí seminárky na zápočet...povídá se a povídá. A čas příjemně plyne do minulosti. Ale i tohle téma se vyčerpá. Tak co teď? Knihy, filmy, divadlo. Trochu té kultury, že ano. A pak? O rodičích, mladších sourozencích, nepřátelských sousedech, kamarádčině zlomené ruce...postupně se přechází na křehčí led, tady už se musí opatrně, aby se pod nimi neprolomil...o snech, plánech, bolesti a radosti...věci, o kterých jen tak s někým nemluvíme.

Drží se za ruku? Ne, ještě ne. Ale občas se k sobě přiblíží natolik, že se jejich paže dotknou, jen letmo, jen na chvíli, přesto oběma projede zachvění. Bylo by zajímavé vědět, co se mu honí hlavou, a co jí. Jaké mají teď naděje, jak vyhodnocují situaci, už se rozhodli? Zdalipak už ona ví, jestli ho nechá ji políbit či ne. A co řeší asi pak on. Chtělo bych to vědět, přiznávám, ale jsem jen Slunce, vidím, co lidé provádějí, ale do hlavy jim neproniknu. I když občas bych vysvětlení potřebovalo, protože důvod toho či onoho jednání mi uniká.

Zapovídali se, však se jim vypravovalo příjemně, neskákali si do řeči, hezky na sebe navazovali, a co je hlavní, poslouchali se, ale proto teď tápou, kde se ocitli, nu což, je to vlastně jedno, a najednou jsou v parku, a už je večer, dlouho chodili, začínají to cítit v nohách, hodiny a hodiny, a já se budu muset ukládat ke spánku, už jsem taky za celý den unaveno, a oni se zrovna tak hezky smějí, klíží se mi víčka, už pro únavu nevidím, ale jejich smích stále zní, je to tedy snad nadějné. Nu což, výsledek se už opravdu nedozvím. Ale jen se nebojte, však já si vás miláčkové zítra na tom světě zase vyhledám a zjistím si, jak to všechno nakonec dopadlo.