Jako obvykle

Probudila jsem se. Jako obvykle. Není tu. Jako obvykle. Je půl druhé v noci. Jako obvykle. A já jsem sama v posteli. Místo mého manžela je prázdné. Šel se projít. Chodí takhle každou noc.

Neptám se.
Bojím se odpovědi?

Hledá se, bloudí, tápe, nenachází se, proto nespí, proto bloumá nočními ulicemi. Každou noc. Ve stejnou dobu. Trápím se, že se nesvěří. Nejlépe mně. Ale k čertu, komukoliv! Komukoliv, kdo by ho vyslechl a pomohl mu.

3. červen 2009. Tehdy to začalo, to je to datum. V noci, kdy začínal tento den, jsem se probudila. Chladem, samotou. Vrátil se ve tři patnáct. Vrací se ve tři patnáct každičkou noc.

Kudy chodí? 

Vnímá, že nespím, ale dělá, že spím. Ví, že vím, že ví. Noc za nocí ubíral na opatrnosti. Tiché našlapování vystřídala normální chůze, tápání po tmavých místnostech zase rozsvícená lampa. 

Zvykla jsem si.

Ne, nezvykla, ale přijala to.
Však jsem na to měla času dost.
Dva a půl roku.

Párkrát, přesněji čtyřikrát za ty léta jsem se ho pokusila sledovat. Snad to poznal, že jdu za ním, nebo nevím, ale ztratila jsem ho ze zorného pohledu, kousek od vchodových dveří. Nevím tedy dodnes, kterými ulicemi prochází, nevím jestli to je důležité. Nevím nic.

Jediná moje jistota je, že uprostřed dnešní noci zůstala druhá polovina postele opět prázdná.

A tak každou noc odchází, a tak se každou noc navrací.