Spisovatel píše román a chce klid

Zavřel za sebou dveře. No dobrá, třískl jimi. Má vztek jako snad nikdy. Jíťa pláče a Máňa křičí. A Jarka? Ta pro změnu vyčítá. Jemu, a úplně všechno. 

Proč, že se to ve čtyřiceti rozhodl znovu oženit? To mu nestačilo první manželství ve dvaceti, vychovat jednoho syna? Mohl mít teď klid a ne dvě malé cácorky a věčně naštvanou ženu. A plotna stejně pořád studená, protože dnešní ženy, ty emancipované lady, nebudou přece plýtvat svým drahocenným časem a energií na takové podružnosti. Což o to, on to i chápal, ale občas by teplou večeří nepohrdl. 

Ale všechno se dalo zvládnout, jen ten hluk, ten hluk ho ničil, a jak léta šly a holky rostly, bylo to čím dál horší. Copak nedokážou být pár hodin zticha? On, slavný spisovatel, o kterém se i jeho dcery budou za pár let učit na střední škole v hodinách českého jazyka a literatury, potřebuje dopoledne psát. Spisovatelství je práce jako jiná, musí se sedět a přemýšlet a pracovat a mazat a rozčilovat a trápit a tvořit. Není to jednoduché, a jediné co po své rodině požaduje je klid. Klid. KLID. K - L - I - D. Jak holky rostou, teď už je Máně sedm a Jítě čtyři, dávají mu zabrat čím dál více. Ví, že je to i tím, že stárne, za dva roky padesát, je starý. No rozhodně je starý na takhle malé holky. 

Září, jak se na ten měsíc těšil, že se to zklidní, Máňa nastoupí do první třídy a Jíťu dají do školky. Jenže teď je už leden, a obě holky marodí, přinesla to ta mladší, z družiny a ta druhá to hned od ní chytla, jak jinak. Ale už jim je dobře natolik, že zlobí. A jak hlasitě!

Dneska tedy extrémně a to zrovna potřebuje napsat klíčový dialog do svého chystaného románu, jedná se o historické drama z patnáctého století, tento týden píše klíčovou scénu, kdy se hrdinka poprvé setká s hrdinou, bude to krásná love story, věří, jestli se mu to tedy podaří někdy dopsat. Uplynulé dny a týdny studoval dobovou literaturu a načítal data a údaje, aby se do té doby přenesl, a v noci, jen před pár hodinami, cítil, že se mu věty v hlavě už objevují. Jak se těšil, že ráno zapadne do pracovny a bude psát. 

Tohle totiž byla jeho oblíbená část práce, vše nastudováno, promyšleno, stačí zasednout a nějak to z toho zmatku v hlavě učesat, urovnat, přebrat a hlavně přenést na stránky. Jak ráno vstával s energií a dobrou náladou! Kterou hned v zápětí milé dcerušky zničily hopsnutím do jeho postele s upatlanýma rukama od marmelády. 

Takže do koupelny už nakráčel lehce podrážděn, a proto když se o deset minut později v kuchyni přerazil o narafičeného houpacího koníka, bylo snadné se utrhnout na Jarku. To se o ty děti nemůžeš postarat? Jak to, že neleží, když jsou nemocné? Co bude k snídani? Zase si mám udělat něco sám? Křičel na ni, věděl, že je nespravedlivý, ale dělalo mu to dobře. Je živitel, díky němu se jeho tři princezny mají jako carevny. A on nemá ani klid na svoji práci a něco dobrého k zakousnutí k tomu. Viděl, že je Jarka unavená, kruhy pod očima, neupravená, vytahané tepláky s nápisem na zadku a tričko s fleky, raději nevědět od čeho. Ale za to on nemůže, to není jeho problém, on má jiné povinnosti, jiné starosti. Do háje už!

A tak raději odešel do pracovny, třískl dveřmi, naštvaně zmáčkl tlačítko na notebooku a čekal až operační systém naběhne. Chce klid, je pán v jistých letech, potřebuje klid, musí se soustředit, musí pracovat, však v nakladatelství už chtějí první nástin knihy, nějak letos ten čas utíká rychleji, potřebuje, aby kniha vyšla ještě před podzimním veletrhem, a on ještě nevím, co do posledních dvou set stran napíše. Klid, hochu, uklidni se. V noci jsi si to promyslel, v hlavě to máš, půjde to, říká si, když usedá na koženou židli. 

Ale ne! Co je to zase za kravál?? Televize křičí, blbý, ošklivý, barevný a plyšový postavičky, za co, za co je trestaný? Vtrhne do obývacího pokoje, a teď křičí on, a rozhazuje rukama, rudne v obličeji, určitě mu už vyskákaly fleky, jako vždy, když se rozčílí, ale co, dnes mu to je jedno. Řve, popadne holky za ruce, smýká jimi, a stále křičí. Do toho zmatku vběhne Jarka a volá, nech je, ještě jim ublížíš, vždyť jsou to malý děti, nemají z toho rozum, ty bys ho měl mít. Oni nemají rozum? Tak kde se v nich bere taková hlasitost, zpupnost a ten věčný brekot? Ještě ho snad klepne, píchlo ho u srdce. Tfuj, to prostě nemá zapotřebí, rezignuje, pohrozí, a naposledy, důrazně pomalu a po jednotlivých slabikách zopakuje, že musí mít klid na práci, a jestli uslyší jen pípnutí do pracovny, už je nechce vidět, nikdy, bude prostě šíleně zle. Nikdo nemluví, tři páry očí na něj hledí zamlkle, otáčí se a potřetí mizí do svého doupěte. 

Snad už tedy bude klid, snad jim to vylíčil všechno dost jasně. Docílil ticha, nic hlučného už neproniká skrze zdi, může tedy pracovat. Jenže jak se rozčílil, tak teď neví, jak do toho, jak psát cukrblikové dialogy po takovém ránu? Nejde to, nejde, tak projíždí internet, vyhledává, ješitně, nové články o sobě.

Trochu se zklidnil, ale stále to v něm bublá, jako když stáhnete hrnec s vařící se polévkou z plotýnky, trvá to než zchladne. Tak co tedy? Nechce tu ten čas bezcílně prosedět, ale ví, že dnes už nic nenapíše. Přesto otevře dvojklikem pravého tlačítka myši nový dokument a píše. Nemyslí, je to takové automatické psaní, stěží vnímá, co vyťukává za písmenka. Po hodině se zastaví, ruce ho bolí. Po přečtení zjistil, že napsal povídku. A dobrou, zdá se mu. O tom, co právě zažil. 

O čarodějovi, který má ženu a zlobivé děti. Ty ho rozčílí natolik, že je začaruje, spíše odčaruje do jiné říše. Aby měl klid a nemusel se s nimi trápit. Nejdříve je šťastný, má čas pro sebe, stůl neupatlaný od modelíny, veranda bez nanošené hlíny na botách, nehrozí, že by si sednul na dílky z lega. Ženu si nechal, přece jen, chlap ženskou potřebuje, ale ani ji úplně neušetřil, vzal jí její hlas. Teď když má tedy svůj klid, může se věnovat své práci, připravovat lektvary, zkoušet nová kouzla a triky. Daří se mu. Na vystoupeních sklízí úspěch jako nikdy předtím. Potlesky neberou konce, lidé vstávají. V noci se navrací domů spokojen. Jenže. 

Jenže si začíná všímat ženiných smutných a věčně navlhlých očí, tu a tam, opravdu jen občas si říká, co asi děti, tohle by jim udělalo radost, tahle hračka by se jim líbila. No a takhle to pokračuje. Pak se jednoho dne probují a zjistí, že je chce zpět. Prostě je přičaruje zpátky, už jsou potrestané dost, určitě se polepšili a už tolik nezlobí, ženě vrátí hlas a všichni budou šťastní. Zavře se do své pracovny, vyndá hůlku, připraví si zaříkávadlo. Vše provede jak se má. Ale nic se nestane. Asi něco udělal špatně. Nevadí, proces zopakuje. Ne, nic. Zkusí tedy přičarovat ženě hlas. Povede se. Dobrá, tak ještě ty děti, už trochu nejistě a s obavou kouzlo zopakuje potřetí. Nic. 

Žena brečí, vyčítá, každý den, a on každý den zkouší děti přivolat zpět, bezvýsledně. Nechápe to, jak je to možné? Žena brečí a brečí. Nedokáže se soustředit na vystoupení, nedaří se mu, odříkávají mu termíny, přichází o peníze, ale je mu to fuk, jen ty děti, kdyby se vrátili. No, nakonec to zakončil tím, že se čaroděj zbláznil, žena ho opustila a on zůstal navždy zavřen ve své místnůstce, sám a v tichu. 

Ještě to trochu upraví, některé části zkrátí, jiné rozepíše, ale je to docela hezký příběh. V tu chvíli se ale lekne, tam venku, tam kde je jeho rodina, už je opravdu dlouho velké ticho. Co když se jim něco stalo nebo taky zmizeli? Hloupost, tohle je realita, tady žádné čáry nejsou. Ale co když Jarka vzala děti a odešly? To by bylo skoro takové, jako kdyby zmizely. Vážně se lekne. Běží do kuchyně, nikde nikdo. Naklizeno, jako kdyby tady nikdo celé dny nebyl, běží do obýváku, to samé, do ložnice, totéž. Začíná panikařit. Kde jsou jejich bundičky? Jarky kabelka? No tak uklidni se, nepanikař. Vrací se do kuchyně, a tam spása!, na stole si teď všimne ležícího lístečku. Petře, vzala jsem děti k našim, abys tu měl klid. Ráno bylo chaotické, to se občas stává. Hlavní je, že se máme rádi, přece. Ať se ti dobře pracuje, večer všichni povečeříme a bude zas pohoda. Líbá Jarka.

Usměje se. A tak nějak jako kdyby mu odlehlo na srdci. Vážně se bál. Má je rád, je rád, že je má a že ony mají jeho, a že ho taky mají rády. Co by bez nich byl? Mohl by uvařit večeři, Jarka bude překvapená a bude mít radost. Jo, bude to fajn večer, zakončí den lépe než začal. Nakonec, román do zítra počká, a něco přece jen napsal. A navíc si s plnou silou uvědomil, jak moc má svoji hlučnou rodinu rád. Tak copak uvaří?