Dívka a Měsíc

Dívka. Byla krásná, byla šťastná, byla bezstarostná. Dítě, které náhle dospělo. Zamilovalo se, do koho nemělo.

Jak bývala plná života, rozzářené oči, rudé tváře od běhu ve větru, usměvavá, věčně smích zněl a odrážel se od okolních hor, plul po vodě snad až do moře.

Jenže pak - zamilovala se. A rovnou do Měsíce.

Stala se průsvitnou, nespala, v noci byla s ním, dívala se na něj a mlčela, spolu s ním. Chřadla, bledla, měnila se, tváře se jí propadaly. 

Dívá se na ni, mlčí, proč k ní nejde blíž? Však o ni taky musí stát. To by se přece jinak každou noc nenavracel snad.

I on se měnil. Když ho poznala, byl kulaťoučce vykrmený jako paša, potom jí začal unikat, tenčil se, chřad. Plakala pro něj, a tak se zase vracel, narůstal, až byl zas krásně tučný jako kdysi, 

ale co bude pak?