Koupím mandarinky, máš chuť na pomeranč. Přinesu banány, dal by sis avokádo. A takhle je to pořád. A se vším. Nejenom s jídlem, s námi, naší prací, naším životem, našimi dětmi, naším bydlením. Nechceš, co ti nabízím.
Nedokážu poznat, po čem toužíš? Nebo schválně požaduješ zrovna nesplnitelné?
Proč žijem, tak jak žijem. Průměrně, jako každý druhý. Nudně, a to je chyba. Nemastně neslaně. Dny nám protékají mezi prsty jak voda rybářskou sítí.
Kdysi jsi mi byl vděčný, že jsem ti pomeranč koupila, říkal jsi díky lásko, po čase jsi to bral jako samozřejmost, pak ti to nestačilo - můžeš mi to oloupat, prosím?, pak uběhl zase nějaký čas a už jsi neprosil, už jsi žádal, oloupej!. A dnes? Dnes už ti nestačí, co nabízím. Je ti to málo.
Už i já začínám být nespokojená, s tebou, s tebou a tvými potřebami a požadavky a rozkazy a nároky a jánevímčímvšímještě. Mám toho dost. Tak proč to neskončit? Řekni mi jediný důvod. Máme se rádi - a není to jen setrvačnost?, že je to tak snazší. Máme společnou minulost?, to jsou utopené náklady, řekli by ekonomové. Že už tě nic nenapadá? No vidíš, jak brzo jsi skončil.
Jsem zvědavá, jestli někdy najdu odvahu vést s tebou tento dialog doopravdy, a ne jako teď, kdy sedíme v obýváku, koukáme na hloupý podvečerní seriál k zaplácnutí času, protože, co bychom spolu jiného mohli dělat, s tím vším volnem, kdyby nebyla televize, to by byla tragédie, snad bychom se jednou pobodali nožem, takže buďme rádi, že televize je, a my na ni z našich pohodlných křesílek můžeme se dívat. Já se dívám, ale nesleduji, v hlavě s tebou vedu tenhle dialog, zajímalo by mne, zda ho vedeš taky někdy ty se mnou, ale pochybuju o tom.
Poslední dobou mě napadají podobné myšlenky ...
OdpovědětVymazat